ROZHOVOR: Veronika Fiedlerová

Veronika Fiedlerová v dubnu u našeho nakladatelství vydává duchařská detektivka Pozdravy záhrobí. O autorce se toho na internetu zase tolik nedozvíte, tak si ji pojďme trochu představit jejími vlastními slovy. Rozhovor: Veronika Fiedlerová připravila Ivana Gašparíková

Pozdravy záhrobí si můžete spolu s dalšími dvěma knihami, které ještě vydáme v první polovině roku 2021, aktuálně i předplatit za výhodnější cenu.

Na internetu je toho o vás velice málo. Prakticky nic. Takže to řekněte rovnou paní Fiedlerová… mučíte koťátka a po nocích vzýváte Satana? Případně nám povězte, jakými čáry jste se dostala k psaní a kdy?

Probůh! Koťátka nikdy. Mám ve sklepě jen vúdú štěňátko zlatého retrívra, abych si pojistila přízeň Martina Štefka.

Někdy v druhé nebo třetí třídě jsem napsala: „Noc je temná, jen hvězdy blykají. Krajina je tajů plná – víc než ve dne.“ Toto je autentické znění včetně pravopisné chyby. Mělo jít o lyricko-epickou báseň ve stylu K. J. Erbena, ale skončila jsem nejspíš na tom, že se vůbec nerýmovala.

Píšete od útlého mládí, ale publikovat jste začala před pár lety. Co vás vybudilo k tomu, začít vystrkovat růžky na literární scéně?

První velké psací období jsem měla kolem patnácti. Adekvátně věku a gothic duši dospívající dívky to byly různé fan fikce a young adult o vlkodlacích a upírech. Bavíme se o přelomu tisíciletí, kdy ještě neexistovalo Stmívání, vlastně ani young adult jako žánr. Postupně jsem zkusila i pár sci-fi a fantasy povídek, před maturitou už začaly mít celkem hlavu a patu.

Na vysoké jsem psát přestala. Zahltily mě seminárky, diplomky, později pracovní maily. Neměla jsem čas, inspiraci nebo energii, nevím. Nebo jsem potřebovala jen žít.

Návrat ke psaní vzešel z hecu. Chtěla jsem změřit síly v literární soutěži Vidoucí se sousedem, který sní o tom, že jednou něco napíše. Dokončila jsem jednu starší povídku a vyhrála jsem, což jsem opravdu nečekala. Nechtěla jsem ten úspěch nechat vyšumět. Zkoušela jsem další soutěže, hledala svůj styl, žánr a cestu ke čtenářům. Psaní mě baví, uvolňuje frustrace a trénuje šedou kůru mozkovou. Jako autor můžete beztrestně zabíjet lidi, což je na tom nejvíc super.

V jakém žánru se cítíte nejlépe, když píšete? Můžete nám na sebe prozradit i takové kostlivce, jako je červená knihovna, jistě to uneseme.

Dá se jako kostlivec ve skříni brát článek o vývoji cen hrobek? Napsala jsem ho pro jeden realitní web, a dokonce jsem za něj dostala zaplaceno.

Píšu napínavé, strašidelné příběhy, s žánry a styly experimentuju. Jsem geek, takže mi nevadí sci-fi ani městská fantasy vztahovka. Nejdál mám ke klasické fantasy meče a sekery, tam se při psaní necítím úplně kompetentní.

Existuje kniha, která vás k psaní přiměla?

Kniha, která mě hodně motivovala k dopsání té mé, je nepochybně Krev pro rusalku od Kristýny Sněgoňové. Přečetla jsem ji téměř na jeden zátah, byla jsem nadšená z atmosféry a promyšleného světa. Díky ní jsem začala víc číst knihy českých autorů a řekla jsem si, sakra, psaní má smysl, tohle bych chtěla taky dokázat. Mít svou knihu.

Pozdravy záhrobí jsou váš první román. Jedná se o duchařskou detektivku, ale na co se čtenáři ve vaší knize mohou těšit? Co nás vážně dostane?

Možná málem dostanete infarkt jako má betačtenářka, která četla knihu o půlnoci a najednou uslyšela podezřelé zvuky přibližujících se kroků. Pak zjistila, že se jí probudilo dítě a neuroticky kope do postýlky. Děti umí být hodně děsivé… Život ohrožující čtení to ale spíš nebude. Ostřílené fanoušky hororu Pozdravy záhrobí nerozhází. Nevyžívám se ve vivisekcích, pro milovníky gore věcí a stříkajících tělních tekutin bude kniha možná příliš jemná. Může se díky tomu zalíbit i čtenářům, co jinak horory nevyhledávají.

Příběh vás zaujme, pokud máte jako já rádi komiksový narativ – hlavní hrdina má paranormální schopnosti, minulost, kterou by ze svého životopisu nejraději vymazal, ale jinak je v podstatě normální. Není to žádný psychopat nebo sociopat. Chodí do práce, pije hodně kafe, chtěl by mít obyčejný život, ale nedaří se mu to, protože mu nedají pokoj mrtví ani živí. Doufám, že s postavami čtenáři navážou vztah, budou s nimi soucítit. Potom lze prožívat všechno, co se jim přihodí, o to intenzivněji.

Pro jistotu jednoduché doporučení: Chcete-li se vyhnout srdeční příhodě, čtěte knihu odpoledne.

Jak vnímáte práci na povídkách a na románu? Jaké plusy a mínusy s sebou tyhle útvary přináší?

Vůči použití slova román mám pořád respekt. Pozdravy záhrobí tvoří čtyři relativně samostatné případy, dva poslední jsou rozsáhlejší a těsněji na sebe navazují.

Povídka je útvar ideální pro detektivku hlavně proto, že díky menšímu rozsahu máte plnou čtenářovu pozornost. Pokud je na začátku zmíněna důležitá narážka, čtenář si ji snáze zapamatuje než po několika stech stranách dějových odboček. Práce na delším textu přináší nutnost přemýšlet o postavách, o jejich charakteru, motivaci a vývoji. Ale musíte víc dbát na tempo, aby byl čtenář stále ve střehu a nenudil se.

Čtete novodobé tuzemské autory? A který vám přijde nezajímavější?

V posledních dvou třech letech čtu hlavně české autory. Jsou nadaní, chytří a každý má něco do sebe. Loni jsem měla hodně času, v tomhle to byl pro mě skvělý rok. Mimo Kristýny Sněgoňové mám v knihovničce třeba Tomáše Bandžucha, Karla Doležala, Zuzanu Hartmanovou, Terezu Kadečkovou, Lucii Lukačovičovou, Věru Mertlíkovou, Jiřího Sivoka, Martina Štefka… Právě jsem dočetla Achernar od Ludmily Svozilové. Ta kniha je jako řeka: hluboká, studená a temná, pro literární otužilce jako dělaná. Určitě si nenechám ujít Píseň severu Míši Merglové a Dům roztříštěných snů Ireny Moravcové. A taky jsem zvědavá na audioknihu Kristiny Haidingerové Ti nepohřbení, protože papírová kniha je rozebraná a není k sehnání.

Kdybyste si mohla vybrat jakoukoliv hororovou postavu jak literární, tak filmovou, která je vám nejvíce podobná a jaké charakterové rysy máte společné?

Ligeia z povídky Edgara Allana Poea, protože má vysoké čelo. A víla Léto z Krve pro rusalku, protože pije lidem krev a má ráda kočky.

Jaké jste měla pocity, když jste dopsala svůj první román? Byla to spíše úleva, anebo jste se klepala strachy, co přijde dál? Tím myslím, jak jste prožívala revize knihy, korektury a další práci s textem? A kolik těch koťátek jste pro to obětovala?

Korektury jsou pro mě nedílnou součástí práce. Baví mě přemýšlet, jak každou větu napsat lépe. V době, kdy jsem spamovala nakladatelství se svým rukopisem, jsem věděla, že to není hotový text a bude na něm ještě dost práce. Proto jsem ráda, že mi v Golden Dog pomáhali a měli se mnou trpělivost. Jsem pokorná, možná až moc, a ke konci byl můj hlavní pocit únava. Až jsem vůbec nepostřehla, že je vlastně hotovo. A úlevu nevnímám i proto, že Benediktův příběh stále pokračuje.

Už ani nevím, co jsem při korekturách dělala štěňátku, nejspíš jsem ho překrmovala.

Kde nacházíte své inspirace? Vychází z reálných situací?

Inspiraci beru z oblíbených filmů, knih, snů, ze zážitků svých i lidí kolem sebe, často nevědomky. Jako bych v hlavě nosila krabičku puzzle, kde se všechny informace promíchávají a pak sestavují do nového obrázku. V Pozdravech záhrobí najdete historky, které se opravdu staly. Jinde, jindy nebo někomu, kdo s mými fiktivními postavami nemá nic společného.

Existuje ve vašem šuplíku text, který si hýčkáte, ale do světa byste jej nepustila? Případně nám povězte okolnosti jeho vzniku a potřeby jej schovávat?

Baže. Mám několik starších příběhů, které je mi líto vyhodit, ale už jsem o světelné roky dál. A schovávám je jednak z nostalgie a jednak proto, aby na mé literární pozůstalosti mohly moje děti vydělat balík. Však víte, jako Christopher Tolkien.

Na čem aktuálně pracujete a na co se čtenáři mohou těšit dalšího?

Momentálně pracuju na pokračování Pozdravů záhrobí. Já vím, troufalé, ale vúdú štěňátko to jistí. Pracovní název je Ozvěny záhrobí a je to echt dvojkovitá dvojka, v níž se rozvíjí dějové linie z první knihy, přibývá nových postav, ubývá starých postav a Benedikt stále nemá tak jednoduchý život, jak by si přál.

Velkou radost mám z navázání spolupráce s nakladatelstvím Čti mi! Momentálně dořešujeme formálnosti kolem, ale podle mě je ruka v rukávu a můžu oficiálně oznámit, že Pozdravy záhrobí vyjdou rovněž jako audiokniha.

A snad letos by měly být dvě mé povídky publikovány v e-sbornících, ale bůhví, jestli to klapne. Dnešní doba je nevyzpytatelná.

Za koho kopete? Upíři, nebo vlkodlaci?

Upíři 4ever. Ale jen ti, co nešajní.