ROZHOVOR: Venca Votruba

ROZHOVOR: Venca Votruba pro vás připravil Daniel Palička. Václava Votrubu již můžete znát jako autora knihy Šumavský Děs: Paměti okultní, ale nyní se představuje s novinkou z trochu jiného soudku. Řeka ztracených duší je nehororová kniha, i když pravda, lidské osudy jsou někdy příšerné. Venca je autor, milovník knih a hudby a také muzikant, jak se můžete přesvědčit nejen v jeho pořadu Vencova zašívárna.

Když jsem si dělal rešerši, zjistil jsem, že jsi doslova multitalent. Pracuješ jako copywriter, věnuješ se focení, vystupuješ v hudebních kapelách, natáčíš videa na YouTube, píšeš hudební texty, moderuješ různé akce a do toho všeho píšeš vlastní knihy. Je obdivuhodné, kolik věcí děláš. Přesto by mě zajímalo, jestli si umíš věci hezky naplánovat. Stíháš všechno hladce? Máš vůbec čas i na své koníčky?  

Jelikož je mi práce koníčkem, tak mám. Někdy je to těžké, to se třeba stane, že jsem dopoledne lektor, odpoledne porotce nějaké soutěže a večer píšu tiskovou zprávu. No a do toho se mi v hlavě vlní hudební nápady. Ale jsem pán svého času. Všechno je jen má volba, takže v pohodě. I na ten gauč čas mám!

V roce 2016 ti u nakladatelství Nová forma vyšel románový debut Na pokraji. Pracoval jsi na něm rok a prý jsi měl pevný řád, kterým ses řídil. Když jsi měl jasně stanovený režim, šlo ti psaní snadno, nebo ti jako spisovateli začátečníkovi dalo zabrat? A jak ses cítil, když ti konečně vyšel tvůj první román?

To byl divný pocit, který asi znají všichni autoři. Na jednu stranu radost, na druhou strach, jak se kniha bude líbit. Na pokraji je pro mě zásadní, zpětná vazba byla fajn, což mě motivovalo do dalšího psaní. Jinak pevný řád mám při psaní vždycky. Nepracuju nahodile. Když se rozhodnu pro knihu, tak v okamžiku, kdy ji mám promyšlenou, sednu ke psaní a věnuji si mu systematicky.

O dva roky později ti u stejného nakladatelství vyšel román Insomnie (2018). Kniha se věnovala tématu spánkové paralýzy a nespavosti. Proč sis vybral tak závažné, řekl bych až aktuální téma? Co tě na něm lákalo?

S nespavostí jsem měl bohaté zkušenosti, ze kterých jsem se chtěl vypsat. Bohužel to ale bylo unáhlené. Tady jsem porušil to, o čem jsem mluvil v předešlé odpovědi. Sice jsem pracoval systematicky, ale neměl jsem dopředu promyšlený děj. Nevěděl jsem, co chci pořádně říct. A na té knize je to cítit, právem je vnímána jako má nejrozporuplnější. Sám k ní mám takový vztah.

Dále stojí za zmínku série Šumavský Děs. U Nové formy ti vyšly první dva díly (roky 2017 a 2018). Jak na ně zpětně vzpomínáš? Kdybys je dneska psal znovu, změnil bys na nich něco?

Šumavský Děs byl důležitý. Líbila se mi myšlenka strašidelných příběhů ze staré Šumavy. Je to něco, co mám sám v literatuře rád. Takové ty povídačky z přelomu 18. a 19. století. Zároveň je to něco, co už se dnes nepíše. Pro hororové autory to nejspíš není atraktivní. Naštěstí je to však atraktivní pro čtenáře. Děs se líbí, má fanoušky, má potenciál. Pokud se budu věnovat psaní dál, tak tohle bude série, která se mnou půjde. A jestli bych něco změnil? To se uvidí, protože na rok 2026 se u Golden Dog chystá upravená reedice prvních dvou dílů v jednom svazku.

Zajímavé je, že třetí díl Šumavský Děs: Paměti okultní (2022) již nevyšel u Nové formy, ale u Golden Dogu. Co tě přivedlo ke změně nakladatele? A jak moc se lišila tvoje spolupráce s oběma nakladateli?

Martina jsem znal ještě před založením Golden Dog. Je to srdcař, fajn člověk, na kterého je spolehnutí, zároveň pečlivý profesionál. Tady nebylo co řešit. Jsem rád, že mě Martin vzal pod svá křídla, že jsem členem komunity, kterou vybudoval. Zároveň mi to přijde přirozené, byť nedokážu racionálně říct proč. Rozhodně bych neměnil.

Letos by měl vyjít chystaný čtvrtý díl Šumavský děs: Paměti upírské. V čem se bude lišit od předchozích dílů a na co se v něm čtenáři mohou těšit?

Na upíry. Tím je řečeno vše.

Jdou Šumava a upírská tematika k sobě? 

Už v době jedničky mi kdosi řekl, že na Šumavě upíři nebyli. Hloupost! Byli. To by o nich Šumavský Děs nevyprávěl. A řeknu vám, čtyřka, která vyjde na vánoční trh (jak jinak, ideální dárek pod stromeček), je vůbec nejdrsnější knihou z této série. Mám z ní radost. Jakožto fanouškovi upírů se mi samotnému moc líbí!

U Golden Dogu ti také letos vyjde chystaná novinka Řeka ztracených duší. Půjde o nehororový emotivní příběh, což u tebe není zvykem. Co tě vedlo ke změně stylu? Chtěl jsi jako autor zabřednout do neprobádaných vod?      

No… tohle je složité téma. Já sám se nepovažuji za hororového autora. Když pominu Šumavského Děsa, tak za horor se dá pokládat snad už jen Insomnie. Mně jsou nejbližší spíš lidská, emotivnější témata, byť třeba s temnější atmosférou. Řeka ztracených duší je přesně taková. Pro mě je to životní kniha. Tohle jsem chtěl napsat dlouho, a nakonec to šlo úplně samo. Věřím, že lehkost, jakou to bylo psané, je z výsledku cítit. Jsem šťastný, že ač se nejedná o horor, dal tomu Martin šanci. Nechtěl bych hledat jiného nakladatele, přijde mi přirozené, když jsi v jedné stáji, pod jednou hlavičkou. Takže, Martine, děkuji! Doufám, že fanoušci Golden Dog budou otevření a dají této knize šanci. Na druhou stranu… nevím, jestli to řekl přímo Martin, ale otázkou je, jestli právě Řeka ztracených duší není esenciální horor.

Děj bude pojednávat o bezdomovcích z Českých Budějovic. Proč zrovna bezdomovci? Chtěl jsi je ukázat v jiném světle?

O tom to není. Velký vliv na mě měl Cormac McCarthy. Mimochodem jsou jeho rané knihy horor? Vždyť některé z nich jsou drsnější a hutnější než ledacos ryze hororového. Ale to jsem odbočil. Mně se moc líbí, jak pracoval s postavami, které vstoupí do děje, zanechají stopu a zase odejdou. Zároveň se jednalo o ztroskotance, divnolidi, zkrátka osoby mimo hlavní proud. Přesně taková je Řeka ztracených duší. Je tam mnoho postav, které knihou prochází, každá je jiná, za každou je jiný příběh, přesto věřím, že v čtenářích zůstanou.

Svými příběhy jsi také přispěl do několika časopisů a antologií. Za zmínku asi nejvíc stojí sbírka Jihočeský horor (2021), ve které máš povídku Hedvika. Kromě toho, že Hedvika je propojená se sérií Šumavský Děs, jsi zápletku zasadil do Benešova nad Černou. Proč sis vybral zrovna tuto lokalitu? Souvisí to nějak s tím, že dlouhodobě žiješ v Českých Budějovicích?

Benešov nad Černou a Novohradsko mám moc rád. Znám to tam velice dobře, a jak se říká, autor by měl psát především o místech, která opravdu zná.

Cizí ti není ani poezie. Loni ti vyšla básnická sbírka Na krchově koná se slavnost. Co tě vedlo k vydání vlastních básní? Je podle tebe psaní básní stejná disciplína jako psaní hudebních nebo marketingových textů? 

Vůbec. To je úplně jiný svět. Krásný svět. Svět bez hranic. Naprosto svobodný. Psaní poezie mě moc baví. Ale je to něco, co se nedá plánovat, nedá se na tom pracovat systematicky. Prostě to přijde samo. A třeba zase odejde. Buď dočasně, nebo navěky.

Teď bych se přesunul k hudebnímu světu. Ostatně s tvojí osobou je nedílně spjat. Jaký máš vztah k hudbě? Jde o tvůj životabudič?

Největší životní vášeň. Už od dětství. Hudba je něco, co mě žene, dává mi radost, vzbuzuje ve mně emoce. Hudba je můj svět.

Kteří hudebníci tě během života nejvíce ovlivnili?

Pokud myslíš muzikantsky, tak Black Sabbath, následně norský black metal, později Blut Aus Nord. Z hlediska vnímání hudby Amy Winehouse a Miles Davis. První mi řekla, že nemá cenu se škatulkovat, že je fajn se otevřít celému hudebnímu světu, druhý mi potvrdil, že autor hudby by neměl mít hranice.

Dříve jsi působil ve skupině After Rain. Aktuálně vystupuješ ve skupinách Ánni a Dark Angels. Když se podíváš na všechny tři kapely, jakou roli sehrály v tvém životě a jak tě coby muzikanta kariérně posunuly?

Každá z těchto tří kapel byla důležitá. Dark Angels jsou má alma mater. V After Rain jsem si vypěstoval vlastní rukopis a Ánni jsou to nejryzejší, co ze mě jakožto autora a muzikanta vychází. Tohle je přesně to, co jsem vždycky chtěl dělat. Ještě bych zmínil kapelu The River of the Lost Souls, která byla zase trošku jinou muzikantskou a aranžerskou školou. Prožili jsme spolu sedm hezkých let.

Na kontě máš také spoustu hudebních publikací. Namátkou bych zmínil sérii Kniha kovu (2016, 2017, 2018), Dělníky kovu (Necrocock: 2020, Vlakin: 2023) a publikaci Monumenty I (2019) věnující se významným světovým zpěvačkám. Je podle tebe náročné psát hudební publikace? Co všechno obnáší psaní těchto knih? 

Kdybych věděl, jak náročné to bude, nikdy bych se do toho nepustil. Knihy kovu byly projekt, který už bych znovu neabsolvoval. Ale jsem šťastný, že jsem na to tehdy koule měl. Hudební publikace jsou důsledek mé hudební vášně. Přijde mi to přirozené…

Zároveň se tě musím zeptat na knihu Krev černých vran (2019). Přece jenom hudební tematiky se dotýká. Román je označován jako „thriller z prostředí jihočeské metalové undergroundové scény 90. let.“ Když jsi Krev černých vran psal, jak vypadal tvůj kreativní proces? Dělal sis detailní rešerše k devadesátkovému metalovému undergroundu?

Tak já se v metalovém undergroundu pohybuju dvacet let, takže jsem psal o něčem, v čem jsem kovaný. Tohle byla přesně kniha, kterou jsem měl do detailu promyšlenou, pak stačilo sednout a hodit to na papír. Dodnes ji mám rád, byť bych řekl, že byla přijata lehce kontroverzně. Někdo ji označuje za mou nejlepší, někdo za nejslabší. Sám ji mám mezi silnějšími.

Na YouTube máš vlastní kanál Vencova zašívárna. Natáčíš na něm primárně videa o hudbě. Nebojíš se ovšem mluvit ani o jiných tématech (filmy, knihy, horory apod.) nebo si sem tam pozvat nějakého zajímavého hosta (např. George Rain, Kamil Dráb, Tomáš Marton aj.). Co tě na natáčení videí nejvíce baví? Dokážeš svoji videotvorbu propojit i s jinými aktivitami, kterým se věnuješ?

Vencova zašívárna je projekt, který bych označil za další svůj mezník, protože mě zase nasměroval někam jinam. Tohle je další oblast, kde jsem se našel. Baví mě to. A dávám tomu mraky času. Popravdě tolik, že tím zanedbávám psaní, ale to nevadí, v šuplíku toho mám dost, takže ještě pár let budou mé knihy vycházet. A co mě baví? Kontakt s těmi lidmi. S hosty, které si pečlivě vybírám. Obohacují mě, předávají mi svou energii, každý je jiný, každý ve mně něco zanechává.

Odlehčená otázka na závěr: Jsi více hrající spisovatel, nebo píšící muzikant? 

V čase se to mění. Dva roky zpátky bych ti řekl hrající spisovatel, dnes spíš píšící muzikant.