ROZHOVOR: Temné stránky

ROZHOVOR: Temné stránky připravil Daniel Palička. Ptal se přímo autorů Petra Bočka a Romana Bílka na román, jenž Golden Dog vydal v roce 2023. Jedná se o zajímavé dílo, které si hraje s tématem záhadologie a spojuje ho se skutečnými událostmi, které převléká do skutečně hororového hávu.

Pánové, u Golden Dogu vám vyšel společný román Temné stránky. Ještě než se vrhneme na knihu samotnou, zajímalo by mě, co vás přivedlo ke spolupráci na knize. Jak jste se dali dohromady a kdo přišel s nápadem?

Petr: Za nápadem na Temné stránky stojí rozhodně Roman, kterého jsem znal už z dřívějška. V srpnu 2020 se na mě obrátil s tím, že bychom spolu mohli něco napsat. Lépe řečeno, že bychom mohli společně dokončit povídku, kterou měl už rozepsanou. Já jsem v té době připravoval nový román, ale řekl jsem si, že nějaká povídka mě nemůže nijak zbrzdit. Zbrzdila, protože u povídky to neskončilo.

Roman: Vzhledem k tomu, že od určité doby nevěřím své paměti, tak to jistě bylo tak, jak říká Petr. Třeba to datum jde úplně mimo mě. Ano, měl jsem něco rozepsané, pracovně jsem tomu říkal povídka, ale přemýšlel jsem, jak dál, neboť vše, co mě napadalo, mi zavánělo otřepanými klišé a po tom jsem moc netoužil. Přitom ten samotný nápad mi zase nepřišel jako úplná kravina. Jen jsem netušil, jak to celé naroubovat, aby to nebyl takový ten plagiátorský standard.

S Petrovou tvorbou jsem se seznámil už předtím, ještě v časech, kdy psal s kolegou Zubíkem, a nějak jsem nabyl dojmu, že jsme z podobného těsta a jeho styl jednoduše „žeru“.  Tak jsem ho oslovil, a tajně doufal, že přijde s něčím neotřelým jako například ve Hřbitově trpaslíků.

Nyní přejdu ke knize jako takové. Příběh pojednává o trojici záhadologů, kteří se vydají do šumavských lesů k usedlosti Pohádka spojené s řáděním Ivana Roubala. Proč jste si vybrali zrovna toto téma? Uvažovali jste také nad jinými náměty?  

Petr: Roman už základní téma přinesl vymyšlené, takže odpověď bych nechal především na něm. V této souvislosti bych rád prohlásil, že i další místa a případy, kterými se zabývá tým Temných stránek, vycházejí ze skutečnosti. A ač Roman není archivář, pečlivě připravil podklady. Já jsem samozřejmě musel taky projít informace o kauze Roubal, zhlédnout různá videa a dokumenty, i když primárně nám nešlo o literaturu faktu, ale o plnokrevný horor.   

Roman: Myslím, že každý autor má v rukávu několik námětů / témat, které touží dříve nebo později zpracovat. Některé musí dozrát a občas se stane, že než na ten nebo onen přijde řada, zjistíte, že už si s ním někdo náležitě pohrál. Takže je to spíš tak, že teď byl na řadě tento námět a jenom jsem doufal, že se podaří udržet nějaký smysluplný směr, jak ho celkově pojmout.

Já měl vždycky rád neuchopitelné záhady nebo třeba tajemné domy. Jenže mi přijde, že se tento žánr tak století moc neaktualizoval. (Když jsem poté četl od Marka Hautaly Architekta temna, tak to je přesně to, jak by si dle mého měl soudobý horor poradit s klasickým námětem. Ne, nepoměřuju se teď s Hautalou, ale mám takový dojem, že ani on asi nechápe, proč by měl v 21. století někdo (zase!) psát o komorníkovi s šedivými licousy, který s plápolající svíčkou stoupá tajemným panským sídlem po rozvrzaných schodech směrem k čiré hrůze.

Ale zpátky k věci. Vycházel jsem ze základních stavebních kamenů: záhadné místo – badatelé využívající současné technologie a způsoby komunikace – ožívající legenda – střet minulosti se současností – probuzení zla – cesta do zatracení.

Na chvíli bych se pozastavil u hlavních hrdinů. Měli jste od začátku jasno, jaké bude ústřední trio postav, nebo jste přemýšleli i nad úplně jinými protagonisty?  

Petr: Trojici hlavních protagonistů už měl Roman taky stvořenou, takže společně jsme pak pracovali s jejich dalšími osudy, které se dopilovávaly postupně. Také přibyly další postavy, některé stvořil Roman, některé já.

Roman: Souhlas.

Není to poprvé, co u Golden Dogu vychází román, který napsalo více autorů. Důkazem budiž Městečko (Łukasz Radecki, Robert Cichowlas) a Ďáblův hřbet (Honza Vojtíšek, Ivan Kučera). Jak se podle vás společné psaní projevilo na výsledném produktu? V čem vám týmová práce prospěla, v čem naopak uškodila?

Petr: Na týmovou práci jsem byl zvyklý už z dlouholetého společného psaní s Milošem Zubíkem nebo z přípravy společné povídky s Honzou Vojtíškem pro Sešívance. S Romanem jsem se seznámil už dávno před Temnými stránkami, znal jsem ho jako skvělého recenzenta, dělal jsem mu beta čtenáře a korektora u jeho povídek. Tím pádem jsem zjistil, že jsme podobně naladěni. Spolupráce se obešla bez jakýchkoli kontroverzí. Navazovali jsme jeden na druhého a dbali, aby styl jednoho nebo druhého nijak nevyčníval. Tím pádem výsledný text zní trochu jinak než to, co píšu jako solitér, a to je dobře. Změna je život. Pravda, ke svému novému samostatnému románu jsem se dostal až s více než ročním zpožděním, ale lépe jsem si ho promyslel a výsledku ten odklad taky pomohl.

Roman: Tady je Petr, spolu s tím, co jsem už napsal výše, vyčerpávající, takže jen dodám, že já měl předtím zkušenosti s tandemovou prací při tvorbě komiksů, ale tam to byl vztah scénárista – kreslíř. Takže jsem bral Petra jako mentora společné tvorby.

Jak vypadal tvůrčí proces? Jak jste spolu například konzultovali nápady a směřování celého příběhu?

Petr: Nejprve jsme zamýšleli napsat povídku, pak se to rozrůstalo v novelu a nakonec to nabobtnalo na román. Už dřív jsem psal s kolegou Zubíkem, nicméně jsem si tehdy vůbec nedokázal představit, že s někým napíšu celý dlouhý román, který by vznikal za pochodu. Vrátil jsem se do svých literárních začátků, kdy jsme si s Milošem Zubíkem řekli, o čem to zhruba bude, pak jeden začal, druhý pokračoval a potom jsme se střídali.

U Temných stránek jsem měl Romanův výchozí text a vytvořili jsme jakousi společnou rámcovou osnovu. Tu jsme ale průběžně upravovali a doplňovali. A občas jsme se i navzájem překvapovali. Já jsem někdy v zápalu psaní některé postavy přejmenoval a teprve Roman mě na to upozornil, z brunetky jsem udělal blondýnu a podobně… Nakonec jsme román jako celek dožehlovali. Významnou roli hráli i betačtenáři a jejich náměty a připomínky.

Roman: Jen dva skromné dodatky.

1) To překvapování se mě na tom hrozně bavilo. Něco napíšete, odešlete, a mezitím vymyslíte, kam by se to mělo cca ubírat dál. Pak přijde pokračování a „bác“ – se vším, co jste si naplánoval, jste v hajzlu jak Baťa s dřevákama. Mentor mi jednoduše otevřel nové dimenze.

2) V praxi jsem si ověřil, že přístup ke psaní má každý jiný. Zatímco já když si například nemůžu vzpomenout, jakou barvu vlasů jsem dal hrdince, tak nemůžu pokračovat dál, a hledám to v předchozím textu, dokud to nenajdu. U Petra jsem pochopil, že když „chytne slinu“, jede přes mrtvoly barva nebarva, jméno sem, jméno tam… vše splývá, jak za okny japonského rychlovlaku.

Došlo během psaní na situace, kdy jste se na nějakém nápadu vůbec nedokázali shodnout? Klidně můžete uvést více příkladů.

Petr: Vůbec si nedokážu vzpomenout, že bychom na něco takového narazili. Snad Roman… Vím, že jsme některé drobnější pasáže vypustili, protože zdržovaly děj. V jeden okamžik Roman některé epizody zpřeházel, takže na sebe sedly, jak zadek na ergonomické toaletní prkénko.  

Roman: Taky myslím, že ne. Jen jsme museli sem tam dolaďovat a uhlazovat ve prospěch celistvosti výsledku.

Co od knihy mohou čtenáři očekávat? 

Petr: To, co možná zprvu vypadá jako nějaký záhadologický thriller líčící výpravu po stopách Ivana Roubala, se překlopí v čistý fantastický horor s bizarními prvky i folk hororovou linkou. Doufám, že čtenář může očekávat dobrou zábavu.

Roman: Já doufám, že knížku, která tu a tam překvapí a není x-tou variací vyšumělé sodovky.