ROZHOVOR: Sešívance – část 3
Článek Rozhovor: Sešívance – část 3 vám přináší odpovědi posledních tří vybraných autorů na otázky spojené s jejich povídkou a s tím, co je vedlo k tomu, že kývli na nabídku Honzy Vojtíška zapojit se do projektu s názvem Sešívance: Druhý steh. Ve třetí části odpovídají Ondřej Kocáb, Zuzana Droppová a Marko Hautala.
1) Co tě přimělo se do druhých Sešívanců zapojit?
Ondřej Kocáb: Důvodů bylo víc. První z nich je ten, že se na mě Honza s nabídkou společné tvorby příběhu vůbec obrátil (což není samozřejmé), čehož si velice vážím. První Sešívance (2018) mě autorsky minuly, jelikož jsem povídkově debutoval až o rok později a nebyl tedy větší důvod mě do nich zvát. Roku 2020 jsme pak s Honzou dali dohromady sbírku hororových povídek Rozpolcení, kde ovšem máme povídky psané každý sám za sebe. Takže jakmile se naskytla možnost se do knihy Sešívance: Druhý steh zapojit, z mé strany nebylo nad čím váhat.
Za druhé, je tu část čtenářů, která stále trpělivě čeká (za což děkuji, vytrvejte!), až přijdu s útvarem delším než povídka. Tudíž vnímám téměř jako svou povinnost během exilu v nehybné prázdnotě sem tam projevit svou plíživou existenci a vypustit některý z kratších textů mezi nebohé obyvatelstvo.
Do třetice, napsat společné dílo pro mě představuje obohacující zkušenost. A jelikož jsou mi podobné výzvy sympatické, účast v podobném projektu pro mě byla jasná volba!
Našly by se i další důvody, ale tyto tři motivace považuji za nejvýraznější.
Zuzana Droppová: Honza Vojtíšek mě oslovil s nápadem napsat společnou povídku. Hodně mě to potěšilo, protože mám jeho styl psaní ráda a taky to znamenalo, že se i mé psaní líbí jemu.
Mám v počítači složku, do níž si ukládám nápady na povídky. Našla jsem tam jeden, který jsme prodiskutovali, schválili a dotáhli do konce. Bylo to fakt super. Hned bych do takového psaní šla znovu.
Marko Hautala: S Honzou jsem v občasném kontaktu už několik let, především v souvislosti s jeho magazíny Howard a Mort. V roce 2022 jsme se také potkali na HorrorConu. Vím, že se Honza v hororu vyzná, a tak když mě pro spolupráci oslovil, neváhal jsem a hned souhlasil.
2) Jsou Sešívance: Druhý steh tvé první setkání se společným psaním nebo máš už dřívější zkušenosti?
Ondřej Kocáb: O kus výše sice naznačuji, že by mělo jít o mou první spolutvorbu, ale to není přesné. Jistý nápad už jsem dostal pár let zpátky. Bohužel nahozený námět kratší novely tehdy tvrdě narazil na realizaci, kdy jsme si se spoluautorem nesedli stylem ani náladou tvorby. Celou věc jsme tedy po pár stranách textu raději ukončili – a tak to má být. Raději celý projekt zadusit hned v zárodku než pouštět do světa něco, v čem nevidíte svůj odraz.
Zuzana Droppová: Bylo to mé první společné psaní. Ne, že bych o něčem takovém ještě neslyšela. Akorát jsem se ke spoluautorství ještě nedostala. Sama jsem překvapená, jak perfektní to bylo. Za normálních okolností jsem dost vyhraněný individualista. Nemám ráda ani, když mi chce někdo „asistovat“ při vaření.
Marko Hautala: Jen v případě filmu a televizního seriálu, kde se spolupráce tak nějak předpokládá. Ale tohle je první případ, kdy jsem s někým spolupracoval na psaní povídky.
3) Jaká vidíš negativa a pozitiva společného psaní?
Ondřej Kocáb: To je dotaz vyžadující komplexní odpověď, na kterou zde nemám dostatečný prostor. V podstatě jsem to ale už naťuknul u předchozí otázky; pokud si autoři hned od počátku tvorby nesednou svým stylem a způsobem tvorby, jejich autorská ega mezi sebou vyhlásí válku. Ta může skončit příměřím (kompromis), další eskalací konfliktu (dílo nevznikne), nebo kapitulací (jednostranná spokojenost). Pokud se budu nadále držet této alegorie, docela se při tomto druhu tvorby hodí ovládat schopnost diplomatického jednání a případným sporům předejít.
Pokud se autoři smíří s určitou mírou nesvobody a tolerují přístupy či příběhové prvky toho druhého, může na základě jejich vzájemné synergie dílo profitovat. Funguje-li mezi nimi tvůrčí dynamika, vznikají prolnutím dílčích prvků zcela originální texty, pro autory potenciálně atypické. Navíc tím, že celý text neleží na jednom člověku, šetří uštvaní spisovatelé svůj drahocenný čas.
Taková je má stručná analýza celého mechanismu; negativa a pozitiva z něj plynou samy.
Zuzana Droppová: Zpočátku jsem se trochu bála, jako to bude, když se jednomu z nás nebude něco líbit. Ale Honza i já jsme otevření a upřímní lidé, takže jsme si to vždycky na rovinu řekli diplomatickým způsobem a doladili nedostatky nebo chyby.
Nejvíc se mi líbilo to čekání na to, co Honza napíše, vždycky, když jsem mu poslala svou část. Bylo to jako když dítě čeká na Vánoce. Teď se asi smějete, ale vážně to tak bylo.
Marko Hautala: Když píšu, následuji svoje instinkty, takže se mi často stává, že mě pohledy druhých spíš rozptylují. Ale v případě tohoto příběhu byla situace velmi specifická: Jelikož nejsem schopný číst nebo psát v češtině, museli jsme přijít se základní myšlenkou a pak si přehazovat nápady. Zábavné na společném psaní je, že tu jsou dva odlišné pohledy a styly, které se spojí v jeden.
4) O čem pojednává vaše společná povídka s Honzou a jak se psala?
Ondřej Kocáb: Kdybych to předem prozradil, už ji nemusíte číst! Ale oukej, budu hodný. Řekl bych, že ta povídka je v principu o mé niterné zvědavosti týkající se papírků s nápisy a vzkazy, které se chaoticky povalují na zcela náhodných místech. Honza rozvinul hrůzné konsekvence z průzkumu jednoho takového kusu papíru plynoucí a hned jsme měli hotový námět pro společný příběh.
Takhle to zní docela jednoduše, ale naše spolupráce rozhodně nešla jako po másle. Buď jsem stále nenarazil na vhodného spoluautora, nebo jsem z hlediska psaní prostě solitér. V jednu chvíli jsme dokonce uvažovali, jestli se na ten příběh raději nevykašleme. Nakonec jsem Honzovi ustoupil, aby se náš příběh mohl realizovat; myslím, že takový závěr je přínosný pro všechny a výsledek rozhodně stojí za přečtení. Nicméně zda se při čtení budeš obávat otáčet stránky, to už nejlépe posoudíš sám, milý čtenáři…
Zuzana Droppová: Naše povídka se jmenuje Brandon. Pokud jste náhodou z posledních genX anebo jeden z prvních genY, určitě víte, jakého Brandona mám na mysli.
Ve skutečnosti šlo o pracovní název povídky, protože když píšu postavu, většinou o ní mám velmi konkrétní představu. A tohoto chlapce jsem si z nějakého důvodu představila jako Brandona Walshe z BH90210. A ten název nakonec zůstal.
Důvodem možná bylo to, že hezkým, nevinně vyhlížejícím lidem to v hororech prostě sekne. Buď je z nich nakonec pěkná mrtvola, nebo pěkný psychopat.
Naše povídka vám ukáže zvrácený princip karmy, kdy žádné zlo nezůstane nepotrestáno. Víc už neprozradím, přečtěte si ji.
Marko Hautala: Příběh vypráví o jezeře, které funguje jako brána do podsvětí. Myslím, že Honza měl představu jezera nebo rybníka, ze kterého se vrací vše mrtvé. Uvědomil jsem si, že to funguje s představou „jezera saivo“, což v laponské mytologii představuje jezero, které má na dně bránu do podsvětí. S touto myšlenkou jsem si pohrával, ale nikdy jsem nevěděl, co s ní, takže když s ní přišel Honza, hned jsem se toho chytil.
Proces psaní byl docela zvláštní: Nejdřív jsem napsal svou část příběhu, aniž bych věděl, co konkrétně Honza chystá. On mi pak poslal hrubý překlad své části, takže jsem měl představu, jak to celé bude vypadat. Byl to Honza, kdo některé části trochu posunul a zajistil, aby to celé fungovalo jako příběh. Jsem velmi spokojený s tím, jak to dopadlo!
Odpovědi Zuzany Droppové ze slovenštiny přeložil Honza Vojtíšek, odpovědi Marka Hautaly z angličtiny přeložil Martin Štefko.