ROZHOVOR: Sešívance – část 2
Článek Rozhovor: Sešívance – část 2 vám přináší odpovědi dalších tří vybraných autorů na otázky spojené s jejich povídkou a s tím, co je vedlo k tomu, že kývli na nabídku Honzy Vojtíška zapojit se do projektu s názvem Sešívance: Druhý steh. Ve druhé části odpovídají Daniel Barták, Alena Čadová a John Everson.
1) Co tě přimělo se do druhých Sešívanců zapojit?
Daniel Barták: Honza Vojtíšek. Když mě kontaktoval, zda bych s ním nenapsal povídku, nebylo o čem. Uznávám ho jako velkou personu českého hororu a dost si vážím, že si na mě vzpomněl a přizval do tohohle projektu.
Alena Čadová: Honza si přečetl můj dávný scénář a chtěl jej zpracovat jako povídku.
John Everson: V minulosti jsem s Honzou spolupracoval, když vydával magazín Howard, a vždy podporoval mou práci, takže když se mi ozval s touhle myšlenkou, zaujalo mě to. Rozhodl jsem se to zkusit a vy můžete zjistit, jak dobře spolupráce šla.
2) Jsou Sešívance: Druhý steh tvé první setkání se společným psaním nebo máš už dřívější zkušenosti?
Daniel Barták: Je to moje první zkušenost.
Alena Čadová: Žádný jiný podobný coworking si nevybavuji, asi tedy první.
John Everson: Za svou třicetiletou kariéru hororového autora jsem s jinými autory spolupracoval jen málo. Poprvé to bylo na povídce Knock-Knock, kterou jsem já, Gary Braunbeck a JF Gonzalez napsali pro časopis Doorways v říjnu 2008. Nejednalo se o nijak velkou spolupráci – Gary nahodil hlavní dějovou linku a všichni tři jsme napsali jednu část – nijak jsme společně povídku neupravovali ani víc text nekomunikovali.
Další spolupráce byla na příběhu z roku 2013, kde každý autor napsal kapitolu, která měla navazovat na předchozí kapitolu, kterou napsal jiný autor. Popravdě, já napsal první kapitolu, tak jsem se ani nemusel zabývat tím, co napsal někdo přede mnou.
První opravdová spolupráce přišla až s Tomaszem Czarnym, s nímž jsem napsal příběh Sekrety, který vyšel v Polsku v nakladatelství Dom Horroru. Inspiraci pro dějovou linku jsem našel ve svém románu Covenant, a každý z nás na střídačku psal jednotlivé části. Předávali jsme si nápady, navzájem si upravovali texty. Trvalo to věky, protože to, co jsem napsal já, se muselo přeložit do polštiny, aby na tom mohl Tomasz pracovat, a jeho text pak zase do angličtiny, takže jsem si to mohl přečíst a navázat na to. Moc se mi líbí, co vzniklo.
Krátce po dopsání se mi ozval Honza, jestli bych nechtěl napsat příběh s ním. I to byl trochu jiný druh spolupráce – měl už zápletku připravenou a já jí většinu napsal, s tím, že když jsem mu poslal první verzi, on přicházel s návrhy a upravoval. To už šlo mnohem rychleji, jelikož jsme si nemuseli měsíce překládat jednotlivé části, jako jsem to měl s Tomaszem.
3) Jaká vidíš negativa a pozitiva společného psaní?
Daniel Barták: Jako prvnička nemám takové zkušenosti, ale řekl bych, že hlavní problém nastává, když mají autoři rozdílnou představu o tom, co vlastně píšou. Jako bodoví rozhodčí v MMA. Zápas vidí z jiné strany klece, a když neskončí KO nebo vzdáním, taky se nemusí shodnout, kdo vlastně vyhrál.
Pozitiva? Důležitá je komunikace. Honza měl jasnou představu o příběhu. Přesto jsme si několikrát volali a probírali ho. Říkal, že se takhle dlouho s nikým po telefonu nebavil. Já telefonování miluju, přijde mi svobodnější. Miluju si povídat o tom, co píšu. Zvlášť když nevím kudy kam.
Alena Čadová: Negativa: jiný styl, vkus, očekávání i jiný jazyk. Pozitiva: můžete si díky coworkingu povídku přečíst, protože scénář je jen polotovar uložený ve složce.
John Everson: Myslím si, že výhody a nevýhody jsou stejné – není to kompletně váš příběh. To může být dobré, ale i špatné. Druhý autor přináší nápady a slova, která by vás nikdy nenapadla. To může udělat příběh lepší, než jak byste ho vy napsali… anebo z něj udělat něco, co jste vůbec nechtěli. Ale celkově se na společné psaní dívám pozitivně – nutí to autora vystoupit z jeho komfortní zóny.
4) O čem pojednává vaše společná povídka s Honzou a jak se psala?
Daniel Barták: Povídka M-ma je o nalezení něčeho, co jste nikdy nehledali. V co jste možná ani nevěřili. O ztrátě, o bezvýchodnosti, o MMA. Psalo se to celkem dobře, i když jsem hlavní hrdinku celkem litoval.
Alena Čadová: Pojednává o fantaskním dětském světě, jenž statečně vzdoruje převaze světa dospělých – světa ledově chladného, sterilního a nudného – leč jde o boj nerovný a předem prohraný. Prapůvodní ideou, jež dala scénáři a povídce vzniknout, byla skluzavka na pískovišti, která ústí ve chřtánu hladové příšery požírající děti. Jde o kolekci dětských úzkostí, jimž jsem buď jako dítě čelila, nebo se s nimi setkala coby učitelka podobně starých prcků.
John Everson: Naše povídka Když je připravená je o senzibilovi, který dovoluje mrtvým vstoupit do jeho těla, aby se mohli posmrtně spojit – sexuálně – s pozůstalými partnery. Je jako manželský poradce a zároveň prostitut pro mrtvé, k sexu dochází mezi naším světem a záhrobím. Když souhlasí, že bude náhradníkem pro ženu, jejíž zesnulý manžel po ní vždy chtěl BDSM praktiky, věci se trochu vymknou.
Jak jsem řekl, psaní samo šlo docela rychle. Líbil se mi ten nápad, a i když jsem podobnou myšlenku nikdy neměl, a to jsem napsal dost erotických hororů, říkal jsem si, že tohle by mohla být zábava. A byla! Jsem moc spokojený s tím, co jsem nakonec stvořil, a Honza k mé verzi přidal několik úprav, které udělaly příběh ještě lepší.
Odpovědi Johna Eversona z angličtiny přeložil Martin Štefko