ROZHOVOR: Sešívance – část 1

Článek Rozhovor: Sešívance – část 1 vám přináší odpovědi tří vybraných autorů na otázky spojené s jejich povídkou a s tím, co je vedlo k tomu, že kývli na nabídku Honzy Vojtíška zapojit se do projektu s názvem Sešívance: Druhý steh. V první části odpovídají Veronika Fiedlerová, Miroslav Pech a Tomasz Czarny.

1) Co tě přimělo se do druhých Sešívanců zapojit?

Veronika Fiedlerová: Mám ráda výzvy. Jejich principem je vystoupení z komfortní zóny a svým způsobem malé dobrodružství. Společné psaní s Honzou Vojtíškem takovou výzvou bylo. Dopředu jsem si nedokázala představit, jak a jestli vůbec půjde. Naštěstí věci nepředstavitelné, kterých se trochu bojím, dopadají nečekaně dobře.

Miroslav Pech: Chtěl jsem potěšit Honzovo věštecký ego. Do věnování v jedničce mi totiž napsal, že budu ve dvojce. Když bych měl mluvit vážnějc, líbí se mi jeho zapálení pro všechno, co dělá. Hrál v kapele, píše články, příběhy, dostal sem polskej horor, dlouhý léta táhnul Howarda, teď maká na Mortovi, což je skvělá undergroundová záležitost, jaká už se jen tak nevidí. S undergroundem a alternativní kulturou obecně mám velmi vřelej vztah, vyrostl jsem na tom a těší mě, že to v nás pořád je. Úplně rozhodující pak bylo, že jsme oba ajznboňáci.

Tomasz Czarny: Dostal jsem nabídku od přemilých kolegů v peru z Česka a jednoduše jsem nemohl odmítnout. Prostě jsem si hned řekl, že do toho jdu.

2) Jsou Sešívance: Druhý steh tvé první setkání se společným psaním nebo máš už dřívější zkušenosti?

Veronika Fiedlerová: Když zapátrám hluboko v paměti, tak bych asi našla nějaké pokusy o společné psaní s kamarádkami na základní škole, ale bylo to na úrovni pubertální fan fiction Akt X. Pokud se tenhle můj literární pravěk nepočítá, tak se dá brát společné psaní s Honzou Vojtíškem jako mé první.

Miroslav Pech: Napsali jsme zatím nepublikovanou povídku s Ivanem Kučerou. Měl jsem obavy, že mi taková práce nepůjde, ale nakonec jsme to nějak dali. Kdysi dávno jsme zkoušeli společný psaní s Jirkou Sivokem. To už jsme nedali.

Tomasz Czarny: Mám rád společné psaní. Myslím si, že je to mnohem zajímavější, než samostatné psaní. Nikdy jsem s tím neměl problém. Dokážu svůj styl přizpůsobit stylu jiného autora tak, a aby z toho vyšel jednolitý příběh. Napsal jsem dva romány z Marcinem Piotrowským a jednu z Patrykem Boguszem a novelu s Johnem Eversonem.

3) Jaká vidíš negativa a pozitiva společného psaní?

Veronika Fiedlerová: Jelikož jsme s Honzou psali celkem krátký text, tak se nestačilo projevit nic, co bych brala jako negativní. Obecně to bylo fajn, ani jeden z nás neměl potřebu nápad vyhrocovat nebo odvádět jinam. Jsem hodně intuitivní autor, někdy píšu jenom proto, že si potřebuju odložit nějaký svůj pocit. Zprvu jsem měla obavy, že to nebude vyhovovat Honzově systematičnosti, ale nakonec to fungovalo. Asi si dokážu představit, že by se ve společném psaní něco vyhrotilo, pokud bychom každý táhli příběh někam jinam, ale to se nestalo. Byli jsme k hlavnímu hrdinovi přiměřeně stejně sadističtí. Omlouvám se, pane Beránku, jste náhodná oběť.

Miroslav Pech: Určitě je tam riziko střetu zájmů, nebo jak to nazvat… Ale moje spolupráce byly klidný. Navíc autoři pokaždý oslovili mě, čímž mi vlastně zalichotili. Na druhou stranu mě to i dost štvalo, protože jsem na sebe bral odpovědnost za společnou práci. Říkal jsem si: Hele, ty lidi si tě z nějakýho důvodu vybrali a ty seš slušnej kluk, nemůžeš je odmítnout. No a taky mě zajímalo, s čím přijdou, jak to bude dohromady fungovat.

Tomasz Czarny: Výhody: větší kreativnost, „bouře mozků“, učení se nových věcí, disciplína, nápady.
Vady: nevím, u mě to šlo vždycky nějak hladce.

4) O čem pojednává vaše společná povídka s Honzou a jak se psala?

Veronika Fiedlerová: Povídka je o tom, že se nemá dětem před obědem kupovat sladký a lézt do pouťových atrakcí bez obsluhy. Ale žádný dobrý příběh nezačíná tím, jak se lidi chovali podle pravidel, užili si den a všechno šlo podle plánu. Psala se hezky a oba nás bavila, což je nejdůležitější.

Miroslav Pech: Honza mi předložil pár dobrých námětů, ale připadaly mi časově náročný. Chtěl jsem psát něco krátkýho, tak jsem mu poslal námět právě na takovou jednohubku. Je v ní cynickej humor, temný surreálno a taky spousta vlasů. Však uvidíte sami. Každej napsal svoji část a bylo hotovo, takže fajn spolupráce.

Tomasz Czarny: Náš příběh vypráví o jedné metalové kapele, která se rozhodla natočit videoklip na hřbitově. Ne všechno však vyšlo, jak si mysleli, vlastně všechno šlo úplně jinak. Nechci prozrazovat víc. Je tam trochu humoru, trochu hnusu, doufám, že se vám zalíbí.

Odpovědi Tomasze Czarneho z polštiny přeložil Honza Vojtíšek