Rozhovor o Mízožravcích

Rádi bychom vám přinášeli rozhovory s našimi autory a dalšími lidmi, kteří se podílejí na knihách, jež vydáváme. První rozhovor vám přinášíme s autorem naší chystané novinky, Petrem Bočkem, který se více rozhovořil nejen o knize Mízožravci, ale i o své další tvorbě.

Proč sis pro svůj první román vybral zrovna látku, z níž nakonec vznikli Mízožravci?

Náměty (nejen) k hororům, které mě právě napadnou, si ihned zapisuji. Inu, lidská paměť je krátká, zvlášť ta moje. Už delší dobu jsem mezi nimi měl tohle téma a říkal jsem si, že by to mohl být solidní základ pro román nebo aspoň pro novelu. Souhrou náhod jsem před časem poznal skupinu lidí, kteří se stali předlohou pro Ochránce Háje. Ti se také tváří, jako by jim šlo o přírodu, ale ve skutečnosti… No, a takových podezřelých partiček, které vás opíjejí krásnými řečmi a přitom jim jde jen o moc, existuje dnes spousta. A lidé takovým šmejdům často podléhají a ještě mívají povznášející pocit, že slouží dobru. Pak jsem využil různých pověstí, městských legend, skutečných tragédií i zážitků z Chrudimi mého dětství.

Kde se zrodil nápad na Mízožravce? Přece jen se jedná o celkem specifickou podobu zla. Existují nějaké konkrétní inspirační zdroje pro tohle téma, které tě ovlivnily?

Dlouhodobě mě láká téma, jak se zlo maskuje dobrem. Zároveň z někdejší analýzy démonických pověstí (Panoptikum strašidel a tajemných míst Lanškrounska) vím, že Můry mohly vysávat sílu jak z lidí, tak i ze stromů. A tady jsem to specifickým způsobem spojil. Vycházel jsem i ze slovanské mytologie (Zíbrt: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku, Niederle: Život starých Slovanů), inspiroval mě také obraz Stanislava Hudečka Čechové kácejí posvátné háje Prusů, který jsem z knížky Velikáni našich dějin znal už od útlého dětství.

Při čtení knihy má člověk pocit, že se jedná o příběh, který je v mnoha ohledech osobní. Je to pravda? Jak na tebe samotného působí čtení rukopisu, když víš, že ses inspiroval skutečnými místy a osudy, což může mít emotivní dopad?

Na začátku knihy je uvedeno, že příběh a postavy v něm vystupující jsou smyšlené a jakákoliv shoda jmen, charakterů či osudů se skutečnými osobami je proto čistě náhodná. Nicméně, mnohé z toho, o čem se v knize píše, se událo. Něco bylo změněno, upraveno pro účely příběhu. Některé postavy mají určitý předobraz, nicméně se nejedná o popis charakterů nebo osudů konkrétních žijících lidí.

Mnoho dětských příhod se opravdu stalo. S mým nejlepším kamarádem, který před několika lety bohužel předčasně zemřel, jsme za reálného socialismu skutečně založili v jednom kouzelném koutě staré Chrudimi království s vlastní měnou a zákony, vyráběli jsme si popsané zbraně, vedli bitvy. Demolice historicky cenného Kateřinského předměstí, která inspirovala tu románovou, leží dodnes Chrudimákům v žaludku. Moje prateta za války přežila bombardování chrudimského cukrovaru, a to přímo ve sklepě zasažené budovy, což také inspirovalo část románu. I černokostelecká pouť je odrazem té chrudimské. Ale jedno musím prohlásit: dětství jsme s kamarádem jednoznačně prožili krásné, bez tragédií, na rozdíl od literárních hrdinů. Naopak mě ta doba nasměrovala k zájmu o historii i literaturu. Pravda, prolezli jsme v Chrudimi (opět v souladu s knihou) kdejakou ruinu, takže je vlastně div, že se nám nikdy nic nestalo. A fakt jsme hulili (nejen) na jabloni. Nicméně Mízožravci zdaleka nejsou literaturou faktu. Reálné prvky v nich představují takovou třešničku na dortu, dodávají, doufám, příběhu na věrohodnosti a naléhavosti. Detaily nejsou jen vyčtené z literatury, ale prožité.

Máš ty osobní zkušenost s podobným kultem, jako byli Ochránci?

Vždycky jsem se bránil podřídit se jakémukoliv kultu. Ale jednou jsem byl na prodejním zájezdu se šmejdy, v dobách, kdy tohle začínalo. A zažil jsem tam nefalšovanou seanci s postupným vyvoláváním drahých slev, výhružkami, nucením účastníků k nákupu, s vymýváním mozků, s kontrolou, kdo dává pozor a kdo ne. Hodně se to podobalo sektě. Dokonce tam měli pohůnky, kteří otáčeli publiku hlavy správným směrem. Některým, převážně starým a bezmocným obětem, byl před odjezdem nakonec odebrán avizovaný dárek, neboť se při zhruba pětihodinové přednášce odvážili klimbat. Napsal jsem na tohle téma černou divadelní komedii Reklamní zájezd, ale zatím se nikde nehrála.

Proč ses rozhodl zasadit děj do fiktivního města, i když je viditelně inspirované Chrudimí?

Jako historik se snažím být akurátní, v případě beletrie naopak nechci být příliš omezován faktografií, takže je pro mě výhodnější stvořit fiktivní město, které v mnohém připomíná Chrudim, ale v lecčem se liší. Nechci, aby lidé spojovali vymyšlené nebo pozměněné události s mým rodištěm a vyčítali mi historické nepřesnosti, nechci, aby literární postavy ztotožňovali s existujícími. Jsou to jen literární postavy, i když inspirované životem. Ale tak to musí mít každý spisovatel, chce-li, aby jeho dílo dýchalo opravdovostí.

Dlouhou dobu jsi psal především povídky, zejména vaše dvojice s Miloslavem Zubíkem se v tomhle směru proslavila, ale nakonec jsi vydal i román. Co tě vedlo k tomu, že jsi delší beletristický útvar docela dlouho odkládal? A co tě naopak konečně přimělo říct si, že je na čase se do románu pustit?

Byly doby, kdy jsem si myslel, že by mě nebavilo psát nic delšího, než je povídka. Už tak po třech až čtyřech stránkách jsem míval chuť postavu zabít, což se nezřídka stávalo. Postupně jsem ale názor změnil a vyzkoušel jsem si to v knížce Hrobořadí, kterou jsem definoval jako romaneto. A odtud už byla poměrně krátká cesta k románu. Bezprostředním podnětem byla prázdninová četba několika thrillerů a hororových románů. Po přečtení těch nepříliš povedených jsem si říkal, že bych to určitě napsal líp. Ty skvělé byly výzvou pokusit se psát tak, abych se jim aspoň přiblížil.

Máš v hlavě už nějaký další román anebo se raději na nějaký čas vrátíš opět k povídkám?

Teď jsem se vrátil k povídkám, z nichž některé se postupně objevují v antologiích HorrorConu. Píšu je velmi rád. Je to barvitá činnost, každý krátký příběh může být stylově úplně jiný. Ve srovnání s románem je neberu jako nižší level, ale jako něco jiného. Román není dlouhá povídka, povídka není krátký román. Pořád se považuju spíš za povídkáře – však jsem jich už napsal (sám nebo jako spoluautor) kolem dvou stovek. Do roka až dvou by z toho mohla být nová knížka. Pravidelně na internetu uveřejňuji humoristické texty, které bych chtěl výhledově vydat knižně. Uvažuji také o dvou delších hororech (mohly by to být romány nebo novely), jeden z nich by měl být blízký žánru bizarro fiction. Ovšem jedna věc je knihu napsat, druhá vydat. Snad se obojí zdaří…