ROZHOVOR: Owl Goingback
Nakladatelství Golden Dog se rozhodlo rozšířit svou sbírku zahraničních (pro nás často neznámých) autorů. Díky tomu se za Morta Castlea (Cizinci 2020) a kontroverzní Monicu J. O’Rourke (Utrpení těla 2021) zařazuje Američan Owl Goingback. Spisovatel dvakrát obdržel cenu Brama Stokera za díla Crota 1996 a Coyote Rage 2019 (Běsnění Kojota), v roce 2019 získal cenu i za celoživotní přínos. Právě román Běsnění Kojota zamíří v prosinci 2021 na pulty knihkupectví. A proto vám přináším rozhovor, abyste zabili čas, než kniha opustí tiskárnu. Rozhovor s Owlem Goingbackem připravila Ivana Gašparíková, otázky přidali Barbora Vaňková a Martin Štefko.
Běsnění Kojota se hemží tvaroměnci a totemovými zvířaty, můžete nám říct, jaké zvíře vás nejlépe vystihuje a proč?
V knize mi je nejbližší asi Krkavec. Má vnitřní sílu a je loajální jako přítel, bere na sebe roli ochránce, pokud jsou životy v nebezpečí. Ve skutečnosti jsou krkavci velmi inteligentní bytosti; nikdy nezapomínají, kdo jsou jejich přátelé a kdo jim uškodil. Když jsem pracoval jako správce na hřbitově, každou zimu se za mnou pravidelně jeden krkavec vracel. Lidi se mohli zbláznit, když nás viděli spolu, jak se dělíme o jídlo nebo jedeme kolem ve vozíku.
Na hřbitově žila také samice kojota, další velmi inteligentní tvor. Byla klaunem a její skopičiny mě dovedly rozesmát. Na rozdíl od Kojota v mé knize, tahle neměla s lidmi problém, dokud se k ní příliš nepřiblížili.
Dle dostupných informací je patrné, že nemáte vyhraněný žánr, ve kterém píšete. Jak to tedy s psaním máte? Pro jakou skupinu lidí píšete a pro které píšete nejraději?
Moje psaní bylo vždycky o testování mých dovednosti, takže jsem se poohlížel po různých žánrech, abych objevil nová království, která mohu dobývat. Psal jsem časopisecké články, povídky, poezii, romány, scénáře, dětské knihy, komiksy, a dokonce jsem dělal i ghostwritera pro hollywoodské celebrity. Unudil bych se k smrti, kdybych psal jedno a to samé pořád dokola, to by prostě nebyla zábava. Většinou jsem psal fantasy, horor a sci-fi s tím, že horor byl z těch tří vždy mým favoritem. Psát tyto tři žánry mi přinášelo možnost mít velké publikum a dostatek prostoru, abych se nikdy necítil klaustrofobicky. Nedávno jsem měl pauzu od románů a psal jen povídky a poezii, ale už mám zase chuť přeřadit a zkusit něco jiného.
Co přesně vás přivedlo k psaní? A kde jste vzal pocit, že to lidi bude zajímat?
Moje dětství bylo na americkém venkově velmi osamělé, kolem žilo jen pár dalších sousedů a žádné děti, s nimiž bych si hrál. Knihám vděčím za to, že jsem v té době měl nějakou zábavu. Tak moc jsem si čtení užíval, že jsem chtěl sám zkusit napsat nějaké příběhy. Nevěděl jsem, zda jsem jakkoli dobrý, dokud jeden z mých příběhu nepřečetl učitel v osmičce před celou třídou. Každému se to líbilo a zanedlouho mi spolužáci platili za to, že jsem jim psal jejich domácí slohovky. Asi by se dalo říct, že tohle byla moje první profesionální práce.
Zatímco jsem sloužil u Air Force, s psaním jsem přestal. Když jsem opustil armádu, s manželkou jsem otevřel malou restauraci. Jedné noci, po zavíračce, v televizi dávali rozhovor se Stephen Kingem. Během interview se mě manželka v žertu zeptala, proč nemůžu být trochu víc jako on, místo toho, abych byl takový trouba. Jen si mě dobírala, ale já to vzal jako výzvu. Druhý den jsem si sedl a začal znovu psát. O deset let později můj román Crota vyhrál cenu Brama Stokera za nejlepší prvotinu, a navíc získal nominaci i na cenu za nejlepší román spolu se Zelenou mílí Stephena Kinga.
Jak často se ve svém literárním projevu inspirujete folklórem Amerických indiánů?
Používám folklór amerických indiánů, pokud je v příběhu něco, kam se to hodí. V případě Běsnění Kojota jsem se inspiroval příběhy o šprýmaři (v knize se Kojotovi říká Našeptávač) a legendami a tvaroměncích. Také jsem chtěl stavět na čerokíjských příbězích o stvoření světa, které jsem slýchával jako dítě.
Ale u dalších mých románů, jakými jsou Crota a Darker Than Night, jsou tvorové čistě výsledkem mé obrazotvornosti, i když jsem je obklopil domorodou kulturou a historií, městskými legendami, a dokonce i originálními příběhy vzniku, abych je udělal co uvěřitelnějšími.
Vždycky jsem sám sebe považoval víc za vypravěče než za spisovatele a často své příběhy proplétám původní kulturou a učením. Díky tomu se bavím i vzdělávám najednou.
Mohl byste nám říct, jaké tradice udržujete a oslavujete ve vaší rodině? Máte nějaké zkušenosti se šamanskými rutály?
Vždycky jsem se držel tradic, přejímal jsem způsoby mých předků a učení kmenových stařešinů. Tyto znalosti musíme zachovat a přenášet z generace na generaci, jinak se ztratí navždy. Když jsem byl mladší, nastoupil jsem cestu bojovníka, narukoval do armády a studoval bojová umění, protože to vždy byla povinnost mladých mužů, aby chránili ty, kteří se nedovedou ochránit sami. Oba mí synové mě následovali v tom smyslu, že mají černé pásky v různých bojových uměních. Můj nejstarší syn také sloužil v armádě.
Studoval jsem i spirituální a tradiční medicínu, něco, čím bych mohl pomoct těm, kdo pomoc potřebují. Moje rodina se účastnila mnoha dýmkových ceremoniálů i ceremoniálů v potních chýších, ale i dalších rituálů. Mnoho dní jsem strávil v divočině, bez jídla s minimem vody, na cestě za poznáním.
Co vy a prokrastinace? Patří k vám anebo tohle slovo nepatří do vašeho slovníku?
Jsem v prokrastinaci přeborník. Spisovatelé jsou snílci za bílého dne, takže se snadno stane, že se utopím ve svých myšlenkách a neudělám skoro žádnou práci. Ale když přede mnou někdo zamává smlouvou, beru to velmi vážně, hlavně v případě, pokud smlouva obsahuje i zálohu. Poté své dny trávím před počítačem, skoro nespím a vypiju hodně silných káv.
Řídíte se nějakým mottem anebo citátem?
Nikdy neříkej ne. Když se mě nakladatel nebo editor zeptá, jestli bych pro ně nenapsal příběh, řeknu ano, pak jdu domů a přemítám o tom, do čeho jsem se to uvrtal. Chci tím říct, že nemůžete vědět, jestli něco nezvládnete, pokud to nezkusíte. Je lepší to zkusit a umřít u toho, než nikdy nezkusit nic.
Existuje duch v tradici původních obyvatel, kterého byste nechtěl potkat ani ve svých nočních můrách?
Wendigo by mě dokázal pořádně vyděsit, když už na to přijde. Představte si tvora čtyři metry vysokého s neukojitelným hladem po lidském mase, tak hladového, že si sem tam okusuje maso z vlastních prstů.
Navažské příběhy o kožochodcích jsou také děsivé, hlavně proto, že si spousta lidí myslí, že tvaroměnci skutečně existují.
Znáte nějaké slovanské strašidlo, které vás zaručeně vyděsí? A co vlastně míníte o našem folklóru?
Jsou skvělé slovanské legendy o lesních démonech a vodních příšerách. Ale skutečně zbožňuji upírský folklór spojený s Prahou a menšími obcemi v okolí města. Ve vesnici na sever od Prahy měl být malý hřbitov, který se měl používat pouze k pohřbívání upírů. Tohle je ten druh legend, které přimějí autorovu představivost pracovat přesčas.
Co bylo impulzem k napsání Běsnění Kojota a jak se vám dílo psalo? Šlo vše jednoduše, anebo vás Kojot často pokousal?
Vždycky jsem chtěl napsat příběh s Kojotem, Našeptávačem. Hraje ve folklóru původních obyvatel strašně důležitou roli – doslova mě svrběla ruka, abych s ním něco stvořil. A chtěl jsem z něj udělat tvaroměnce, opravdu nebezpečného. Ale i když je v mém příběhu Kojot zlem, stále je na něm něco sympatického.
Při psaní Běsnění Kojota jsem se bavil, hlavně ve chvíli, kdy se některé z vedlejších postav stávaly mnohem důležitějšími, než jsem očekával. Zbožňuji Myšáka a jeho vztah s Krkavcem a jsem zvědavý, co se těm dvěma v budoucnu přihodí. Kostisběr je mým dalším favoritem a ani jeho příběh není zdaleka u konce.
Měl jste vždy ambice stát se spisovatelem? Kdo vlastně ovlivnil první kroky k tomuto řemeslu?
Chtěl jsem být spisovatelem už v poměrně útlém věku, ale nikdy se mi ani nesnilo o tom, že se jím skutečně stanu. Je zábavné, jak to v životě někdy dopadne. Držte se svých snů, protože nikdy nevíte, které z nich se stanou skutečností.
Velmi mě ovlivnili Poe, Lovecraft, Ray Bradbury, Andre Norton a Edgar Rice Burroughs. Přečetl jsem od nich snad všechno, co se mi dostalo pod ruku, doslova jsem strašil knihovnici v místní knihovně, protože jsem od těch autorů chtěl další a další knihy.
Jak jste se dostal ke službě v Air Force a jaké to bylo?
K Air Force jsem narukoval, protože jsem chtěl vidět svět, poznávat nová místa a potkávat lidi odlišných kultur, než abych zůstal zaseknutý na maloměstě. Tři roky jsem strávil jako nasazený ve Španělsku s dočasnými přiděleními v Itálii a Turecku. Evropu jsem si zamiloval a doufám, že se tam jednou vrátím.
Jak vnímáte horor? Myslíte si, že nabádá lidi páchat zlé skutky?
Horor je temnota, která čeká tam, kam nedosáhne světlo táborového ohně, je to dotek křídel můry na našem krku, když jsme sami, a je to pocit hluboko v našem žaludku, když se blíží nebezpečí. Je to vzrušení na horské dráze, nervózní zírání do hluboké propasti. Hororové příběhy nás čapnou a vydají se s námi na jízdu, nutí nás čelit strachu, výzvám a hrůzám, aniž bychom se mohli zranit.
Nemyslím si, že horor motivuje lidi ke špatným věcem. Popravdě si myslím, že dělá přesný opak. Víte, hororoví fandové jsou nejmilejší lidi na světě. Nemusíte mi věřit, prostě běžte na nějaký hororový con a uvidíte sami.
Pamatujete si z dětství knihu, která vám nedala spát?
Nikdy jsem se u hororového příběhu nebál, protože jsem vždycky věděl, že je to klam. Četl jsem hororové romány, sledoval strašidelné filmy a prohlížel si hororové časopisy celý den a nikdy jsem neměl problém usnout ani se mi nezdály zlé sny. Ale jako dítě jsem měl nepříjemné pocity, když jsem četl skutečné články o Bigfootovi, UFO, bájných tvorech a duších. Ve dne jsem vždycky doufal, že takové věci uvidím na vlastní oči. Ale pozdě v noci, kolem jen husté lesy, jsem se modlil, aby se tohle přání nikdy nesplnilo.
Jaké jsou vaše plány? Nejen jako autora.
Je těžké si vytvářet nějaké plány, když nad námi stále visí závoj pandemie. Cestování do jiných zemí je stále náročnější a náročnější. Letěli jsme do Kanady na World Fantasy Convention a všechna ta omezení, testování a zákazy činí cestování na hony vzdálené jakékoli zábavě. Takže si sednu na zadek, budu psát tak moc, jak to jen půjde, a budu doufat, že se věci brzy vrátí k normálu.
Zelený nebo černý čaj?
Těžká otázka, protože mám rád obojí. Ale asi piji víc černého čaje než zeleného.