ROZHOVOR: Monica J. O’Rourke

Rozhovor s Monicou J. O’Rourke vedla Ivana Gašparíková.

Musím vám položit otázku typu: Kdo je Monica J. O’Rourke? Jaká je, když nepíše? Čemu jinému se věnuje? Čeští čtenáři o vaší osobě vlastně nic neví, tak nám něco prozraďte.

Jsem vášnivá milovnice zvířat. Ráda bych přestala být takový pokrytec a stala se vegetariánkou, ale na to jsem teď moc slabá. Možná někdy v blízké budoucnosti. Narodila jsem se a vyrůstala jsem v New York City, ale přestěhovala jsem se před deseti lety na sever (Saratoga, pořád stát New York). Pracuji z domova jako redaktorka, a to už více jak deset let. V prosinci 2020 jsem prodělala operaci srdce, která mi pořád dává zabrat, ale zotavuji se.

Na svém kontě máte více povídek než románů. Je to tedy tak, že v hororu je lepší být jasný a stručný?

Povídky a román jsou dva naprosto odlišné přístupy k tvorbě. Když mi bylo dvacet, napsala jsem povídku každý den. Chrlila jsem je ze sebe jako šílená (netvrdím, že jsem byla tak dobrá, jen tak plodná, směje se). Napsala jsem i několik románů, které naštěstí zůstaly nepublikované (byly strašné). Nejsem si jistá, kterou z variant preferuji, ale psaní krátkého příběhu je rozhodně menší závazek (časový) než psaní románu!

Setkala jste se někdy i s negativními reakcemi na svou tvorbu? Ve smyslu toho, že píšete celkem brutální literaturu.

Většina lidí, co jsem se s nimi setkala, moje knihy miluje, protože jsem se s nimi seznámila při podepisování a na conech, kde jsou hororoví fandové. Ale na Amazonu jsem dostala několik zdrcujících recenzí, např. Barnes & Noble, atd. Nesnášela jsem to, ale už před nějakou dobou jsem se naučila, že se rozhodně nezavděčím každému. A teď už se tím netrápím.

V České republice vyšla vaše kniha Utrpení těla, proč zrovna tento název?

Nad názvy trávím docela dost času. Tenhle je inspirovaný básní Emily Brontë:

Ach! Strašné je být vězněm – agonii nezkrátí –
když ucho opět slyší a oku se zrak navrátí;
když pulz zas začne tepat a mozek myslet znovu;
a duše cítit tělo a tělo řetěz z kovu.

Překlad: Lucie Peřinová

Název knihy je pak takovou zparchantělou verzí téhle básně. A myslím, že také reprezentuje to, co jsem se příběhem snažila říct – když se vaše smysly probudí, objevujete naprosto nový svět zážitků. A když se duše a tělo střetnou… no je v tom krása.

Existuje nějaká povídka, která vám přišla až natolik přes čáru, že jste ji raději nikdy nepublikovala? Nebo je to jen pouhý námět, který jste pro jistotu nikdy ani nenapsala?

Víc než jen jeden, opravdu, a to včetně Utrpení těla. Ale tenkrát jsem měla výhodu, kterou už dneska nejspíš nemám – bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, koho naštvu nebo urazím. Mnohdy jsem chtěla šokovat čistě proto, že jsem toužila po reakci, o níž jsem věděla, že ji dostanu. Nejsem si jistá, že bych dnes byla schopná – anebo vůbec mohla – podobný přístup uplatnit. Ale na druhou stranu, pak jsme s Wrathem (Jamesem Whitem) napsali Poisoning Eros a vedle toho vypadá Utrpení těla jako pohádka od Disneyho.

Proč si myslíte, že lidé chtějí číst brutální horor? Nevypovídá to něco jak o spisovatelích, tak o čtenářích? A máte pocit, že čtení nebo sledování tohoto druhu umění může někoho motivovat k trestným činům jakéhokoliv charakteru?

Lidi rádi viní horor, videohry, komiksy apod. v případě, že se stane něco zlého. Asi nechtějí slyšet o problémech s duševním zdravím, o problémech držení zbraní (hádám, že v USA máme “štěstí”, že se s tímhle musíme potýkat), o problémech rodičovství. Ale vinit splatterpunk? No jasně, to je jednoduché!

A proč miluji extrémní horor? Věřím, že jsou dva typy lidí. První hledají přehnaný únik před realitou a mysl otupující zábavu. Ti druzí – a měla jsem smůlu, že jsem podobných magorů potkala dost – chtějí zprostředkovaně žít skrz tvorbu a postavy spisovatelů, a dokonce si dovedou představit, že by se chovali přesně tak, jak jsem to napsala svým postavám. Je děsivé vědět, že jsou někde tam venku.

Pokud byste si mohla vybrat jednu hororovou postavu, která by vám byla neustále v patách, tak která by to byla?

Žádná z těch, co jsem napsala. (směje se) Moje postavy jsou antihrdinové, snad kromě Martina (upír z mého románu What Happens in the Darkness), anebo Janelle ze stejné knihy, ale většina postav, co píšu, nejsou ty, které bych chtěla mít po svém boku. Ale kdybych si měla vybrat postavu jiného tvůrce, tak rozhodně Buffy Summers!

Jaký impuls vás vlastně přivedl k psaní vlastní tvorby a co jste napsala úplně prvního?

Byla jsem docela mladá, když jsem začala psát. Bylo mi snad pět, ale jako první si pamatuji příběh, který jsem napsala v sedmi. Moje babička byla velká fanynka hororové literatury a filmů a myslím, že to ona zažehla jiskru mého zájmu. Četla jsem Čelisti a Vymítače ďábla, když mi bylo deset. Ale můj první příběh byl o mých dvou plyšových medvídcích, kteří se jmenovali Peanut Butter a Jelly. Ve svém prvním propracovanějším příběhu jsem měla malého psíka, který se jmenoval Choo Choo Chihuahua (zvláštní je, že to čivava ve skutečnosti nebyla, ale prostě se mi líbilo to jméno). Skončila jsem s ním na třetím místě v literární soutěži pro sedmileté, a nakonec ji vydal National Enquirer.

Máte nějaké místo, kam odkládáte nedokončené nebo nepovedené texty? A pokud ano, vracíte se k nim a časem je zpracováváte či nikoliv?

Mám na počítači složku, která se jmenuje Retired a jen zřídkakdy (nikdy) se do ní podívám. Měla bych, abych vůbec věděla, co tam je. Mám tuny úvodů k povídkám a románům. Aktuálně jsou všechny odložené jako nezdary, ale to neznamená, že bych se jich měla zbavit. Už jsem se k něčemu nedokončenému za ty roky vrátila. Například u What Happens in the Darkness mi trvalo patnáct let, než jsem knihu dopsala. První verze se ani trochu nepodobala té finální. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že tu knihu napsali dva různí autoři. Anebo před pár měsíci, vrátila jsem se k nápadu, který jsem v hlavě nosila roky, a povídka se začala rýsovat. Napsala jsem zatím tedy jen jednu stránku, ale aspoň jsem začala. Rozpracované mám tři romány, ke kterým se během let neustále vracím. Snad je někdy dokončím.

Když se řekne horor, každý přece jen preferuje něco jiného. Jak jste na tom vy? Vyhledáváte raději tento žánr v psychologické nebo krvavé tématice?

Co mě opravdu děsí, to je reálný horor, psychologický horor. Sérioví vrazi mě straší jako nic jiného. Sadističtí sexuální predátoři jsou podle mě nejděsivější bytosti na zemi. Užívám si psaní extrémního hororu, ale nerada se na něj dívám. (směje se) Můj přítel, autor skvělých extrémních hororů Jack Ketchum, si ze sebe a ze mě dělával srandu, protože jeho oblíbený film je Medvěd (příběh sleduje život medvědího mláděte) a můj je zase My Fair Lady. Říkával, že na extrémní autory jsme celkem měkkoty.

Kdyby některý z vašich příběhů ožil a vy jej musela prožívat, jaký byste si rozhodně nevybrala a proč?

Tohle je skvělá otázka. Nechtěla bych prožívat žádný román nebo povídku, co jsem napsala. (směje se) Některé jsou ale hrůznější než jiné… Moje povídka Virtue of Stagnant Waters (sbírka Splatterpunk Forever, 2018) popisuje nepředstavitelně brutální formu mučení, na kterou jsem náhodou narazila, když jsem dělala rešerše. Myslím, že tahle povídka překračuje mnohé hranice… a je to něco, co bych rozhodně nechtěla prožít. U tohohle není možnost přežít.

K jaké knize a filmu se nejraději vracíte stále dokola?

Jak jsem již říkala, zbožňuji My Fair Lady. Jsem velká fanynka starých muzikálů a všeho z Broadwaye. Ale pokud jde o horor? Jeden snímek, který mám vždycky puštěný, ať už ho vysílají kdekoli, jsou Čelisti. A kniha, kterou jsem četla snad stokrát, je Dům na kopci od Shirley Jackson. Svoje psaní jsem si brousila na Stephenu Kingovi a Cliveu Barkerovi.

Máte mnoho fanoušků, kteří vaši tvorbu naprosto milují. Máte nějaký netradiční zážitek s nimi? Něco, co se vám vrylo do paměti?

Začala jsem dostávat hodně fanouškovských dopisů od vězňů! To rozhodně stojí za zmínku. Jsem za fanoušky moc vděčná. Jsem ráda, když se mi ozvou! A nějaká neobvyklá zkušenost… Hodně lidí se mně ptá, jak moc je Utrpení těla autobiografické. (směje se) Vůbec!

Facebook mi na vás prozradil (ano, občas mám sklony ke stalkingu), že máte kladný vztah ke zvířatům. Jaké zvíře vás charakterizuje?

Věřím, že zvířata jsou andělé ve čtyřnohé formě. Dokonce i ta, která nás chtějí zabít a sežrat. Jednají jednoduše tak, jak jim bylo dáno instinkty. Moje duchovní zvíře je slon. Jsou tak oduševnělí… pohled do jejich očí je zkušenost, která vám změní život. Truchlí nad smrtí člena rodiny, mají pohřby, zamilovávají se, milují své děti. A jasně, mohou váš ušlapat, pokud narušíte jejich teritorium… (směje se)

Překlad: Martin Štefko