ROZHOVOR: Marko Hautala

Marko Hautala je finský autor, který už si udělal jméno i na českém trhu. A pak bylo najednou ticho. Nakladatelství Golden Dog ale chce Marka na český trh vrátit, a činí tak knihou Architekt temna. Marko se nám ku příležitosti vydání této knihy rozpovídal o tom, jaké jsou jeho inspirační zdroje a jak sám zvládá svou poměrně psychologicky náročnou tvorbu. Otázky pro článek ROZHOVOR: Marko Hautala připravila Ivana Gašparíková, překlad Martin Štefko.

Vaše tvorba směřuje spíše k thrilleru, ale jak vy osobně rozdělujete thriller a horor? Přece jenom se názory různí.

Považuji se jednoznačně za spisovatele hororu, ale mé vlivy jsou spíše z psychologické oblasti žánru. Myslím, že Architekt temna ukazuje, že jsem velkým fanouškem starých pomalých hororů jako Vymítač ďábla a Rosemary má děťátko, ale také některých méně známých jako Hell Hound Kena Greenhalla a The Auctioneer Joan Sansom. A samozřejmě, jedním z mých velkých vlivů je Ramsey Campbell, zejména prostřednictvím svých povídek.

Jak moc vás ovlivnila práce v ústavu pro duševně choré? A kolik ze svých zkušeností promítáte do své tvorby a jak?

Práce v psychiatrické léčebně pro mě byla v mnoha ohledech důležitou zkušeností a myslím, že se to stále projevuje v mém psaní. Hlavní lekcí těch let bylo poznání, že náš smysl pro realitu je velmi, velmi křehký. Také jsem pochopil, že peklo je svým způsobem skutečné a někteří lidé se v něm nacházejí i ve chvíli, kdy spolu mluvíme.

Člověk v té práci musel být neustále ve střehu. Všechno se navenek zdálo klidné, ale nikdy jste nevěděli, kdy se věci násilně zvrtnout. Myslím, že pro spisovatele hororů je to dobrá škola.

Na druhou stranu jsem se také naučil soucitu s lidmi, kteří se dopustili hrozných věcí. Někdy vám život od začátku podá tak špatnou ruku, že vás v podstatě odsoudí dělat špatné věci.

Knihy jsou ve vašem životě dominantní, ale co vás k nim přivedlo?

Navštěvoval jsem knihovnu a listoval v knihách ještě předtím, než jsem se naučil číst. Rodiče mě brali do knihovny skoro každý den, takže za to asi můžou oni. Pocházím z dělnického prostředí, takže rodiče chtěli, abych začal číst brzy a získal vzdělání. Když mi bylo možná osm nebo devět let, četl jsem zjednodušené vydání povídek Edgara Allana Poea, takže hororové příběhy na mě působily od začátku.

Jakých strašidel nebo historek se bojíte do dnešní doby?

V mém dětství se v okolí tradovala městská legenda Kuokkamummo, o které jsem také napsal román, a to Bábu Motyku. Je to strašidelný příběh, protože za legendou jsou skutečné zdroje.

Obecně se představy duchů bojím a zároveň mě fascinují. Před lety jsem jednoho ducha viděl, ale stále si nejsem jistý, jestli na ně věřím. Každopádně to byl docela strašidelný a pokořující zážitek. Začnete si vážit lidí, kteří na duchy věří, i když, a to se opakuji, opravdu nevím, jestli na ně sám věřím.

V ČR vyšly vaše dvě knihy Bába Motyka (Kuokkamummo, 2014) a Šeptající dívka (Kuiskaava tyttö, 2016), u českých čtenářů se však často setkávají s nepochopením. Čím si myslíte, že to je?

Nerozumět všemu je v pořádku! Jsem velmi intuitivní spisovatel, takže jdu tam, kam mě zavede moje představivost, někdy bez ohledu na logiku příběhu nebo úhledné, uzavřené konce. Mám k tomu přinejmenším dva důvody.

Zaprvé jsem z “generace Twin Peaks”. David Lynch nás naučil, že surrealismus je v pořádku a že se můžete řídit jen svými instinkty a nemusíte diváky držet za ruku a na konci jim všechno vysvětlovat. Život představuje bezednou studnici tajemství a umění to může odrážet.

Za druhé, už desítky let obdivuji psychologa C. G. Junga. Jednou z jeho metod bylo cvičení “aktivní imaginace”. To znamená, že se nesnažíte představivost ovládat, ale necháte ji jít tam, kam sama chce. Když tohoto stavu dosáhnete, můžete pozorovat, jak se vaše vlastní myšlenky pohybují, jako byste byli biologem pozorujícím exotická zvířata. Je to úžasný zážitek a psaní je nejlepší, když máte tak trochu pocit, že jen zaznamenáváte události, které se vám odehrávají v mysli jakoby samy od sebe.

Další vaší knihou v naší zemi bude Architekt temna (Golden Dog, Únor 2022), jak moc se liší od Báby Motyky a na co se můžeme těšit?

Architekt temna vypráví o strašidelném činžovním domě a je to možná nejpřímočařejší román, jaký jsem napsal. Jsou v něm surrealistické prvky, ale příběh je chronologický a přehledněji strukturovaný. Důvodem bude téma příběhu: jde o architekturu, jasné linie a plány, i když pod tím vším se samozřejmě skrývá šílenství a násilí.

Bytový dům v románu jsem založil na budově, kde žiji, takže psaní budilo i ve mně nepříjemné pocity. Někdy jsem v noci chodil do sklepního patra a na půdu, jen abych vstřebal tu správnou atmosféru pro příběh.

Vtipné na Architektu temna je, že mě nedávno několik lidí kontaktovalo kvůli televiznímu seriálu Archive 81 a řekli mi, že jim připomíná můj román. Podíval jsem se na seriál a ano, rozhodně vidím podobnost!

Na jaký ze svých románů jste fakt hrdý (bez ohledu na ohlasy)?

To se trochu liší v závislosti na dni, ale nejspíš román s názvem Käärinliinat (Rubáše). Dostal jsem za něj tady ve Finsku literární cenu, ale mnoho lidí si myslí, že je to nejpodivnější a nejtemnější román, který jsem napsal. Zakládá se na mých zkušenostech z práce v psychiatrické léčebně, ale zpracovává další specifická témata, včetně finských vojáků SS za druhé světové války a staroegyptského náboženství. V jedné fázi psaní jsem si myslel, že se zblázním. Doslova. Musel jsem kontaktovat svého vydavatele a říct mu, že si potřebuji od psaní odpočinout, protože jinak mi hrábne. Ale to je dobré znamení, protože to ukazuje, že své psaní berete vážně!

Jak moc náročné je psaní románů? A máte nějaký pravidelný rituál, když dílo dopíšete?

Je to spousta práce, zvlášť když píšu většinou intuitivně. Plánuji a strukturuju své příběhy, ale nakonec se vždycky řídím pocitem. Myslím si ale, že romány se píší snadněji než povídkové sbírky. Právě mi vyšla sbírka Kuolleiden valssi (Valčík mrtvých) a dát ji dohromady bylo opravdu, opravdu těžké. Chtěl jsem, aby povídky byly samostatné příběhy, a přitom spolu “komunikovaly” podobně jako písničky na tematickém hudebním albu. Myslím, že to bylo mnohem těžší než psát román.

K mým rituálům na konci psaní patří spálení konečné tištěné verze. Dříve jsem také po dokončení románu hrál tři dny v kuse nějakou extrémně brutální videohru, ale na to dnes bohužel nemám čas!

Kritika. Jak ji vnímáte ve vztahu ke svým dílům a jak často ji udělujete studentům vašich kurzů?

Snažím se od sebe oddělovat smysluplnou a nesmyslnou kritiku. Pokud se mým fanouškům nelíbí něco, co jsem udělal, věnuji tomu pozornost. Pokud se moje věci nelíbí náhodnému čtenáři, snažím se to ignorovat. Téměř po celou svou kariéru jsem v tisku dostával opravdu dobré recenze, takže to bylo požehnání.

Nejlepší by bylo číst pouze kritiku od lidí na stejné vlně, ale to samozřejmě nejde. Špatný komentář nebo recenze vám může zkazit půl dne, ale obvykle ne víc. Když učím mladé autory, obvykle se nesoustředím na své vlastní romány nebo jejich recenze.

Myslíte si, že horory probouzejí zlou stránku v nás, anebo zlá stránka v nás probouzí horory?

Obecně platí, že naše temnější stránka vytváří příběhy. Dokud máme mozek nastavený tak, aby viděl příšery, existují a budou se objevovat v knihách, filmech a hrách. Horor je samozřejmě dobrý. Studie opakovaně prokázaly, že dobrovolné vystavování se děsivým věcem vás psychicky posiluje. Lidé jsou samozřejmě různí, ale předpokládám, že každý, kdo tohle čte, ví, že dobrý horor vás může zvláštním způsobem učinit šťastnějšími.

Finská vodka, nebo finský metal?

Finský metal určitě, protože já jsem spíš na pivo a víno! Finský metal je stále silný díky kapelám jako Amorphis a Nightwish (můj kamarád v nich hraje na bicí). Všem fanouškům českého black metalu vřele doporučuji Oranssi Pazuzu. Jejich poslech je jako ten nejděsivější a nejúchvatnější trip, jaký můžete zažít bez psychedelik.