ROZHOVOR: Mariusz Wojteczek

ROZHOVOR: Mariusz Wojteczek pro vás připravil Honza Vojtíšek, který je také překladatelem knihy Balady vrahů a další povídky, jimiž se Mariusz Wojteczek na českém trhu poprvé představuje. Knihou se také otevírá nová edice Polska groza zaměřená na polský horor. Kdo je Mariusz Wojteczek a jaká je jeho tvorba?

Představ se našim čtenářům a čtenářkám několika slovy.

Pocházím z Malopolska, v současnosti žiji v Bělostoku. Jsem milovník popkultury ve všech jejích projevech. Když nepíšu vlastní texty, zabývám se publicistikou a recenzováním popkultury, hlavně v oblasti knížek a komiksů. Publikuji názory na portálech BadLoopus, NaEkranie a jako host na Booklips. Protože realita polského knižního trhu neumožňuje uživit se psaním, profesně pracuji v obchodu. Psát už ale asi nedokážu přestat.

Kdy a proč jsi začal psát a proč právě horor?

Bude to znít tendenčně, ale píšu odjakživa. Někdy okolo deseti jsem začal psát první dobrodružný příběh o hledání pokladů Inků, Zlatých měst. Později přišel čas na fantastiku, kterou jsem už tehdy zapáleně četl – počínaje Vernem a konče Dickem. Ale teprve několik posledních let se za to psaní, za to, jak píšu, nemusím stydět. A můžu to ukázat čtenářům. Horor není jediným okruhem mých tvůrčích zájmů, i když určitě nejsilněji manifestovaným. Rád do své tvorby zapojuji fantastiku, prvky krimi, morální prózu (protože morálka má podle mě v hororu obrovský význam).

Proč horor? Protože o něm něco málo vím, alespoň výběrem četby. Protože hrůza – široce pojatá – rezonuje s mou vnímavostí, představuje pokus zkrotit vnitřní strachy. Převedení na papír je činí nereálnými, mnohem více imaginárními. A proto mnohem méně děsivými. Takže paradoxně píšu horor proto, abych se v realitě méně bál.

Kde se vzal nápad napsat povídky inspirované deskou Nicka Cavea Murder Ballads? Proč zrovna Nick Cave a proč zrovna tato deska?

To je spíš náhodný příběh – samotná geneze toho nápadu. Ve velké míře za to může Agnieszka Kwiatkowska, autorka skvělé povídkové sbírky Drugi peron. Spoluredigovala internetový magazín Drabble na niedzielę a pozvala mě do jednoho z čísel, právě s tématem hororu. Klíčovým předpokladem, kromě hrůzné tématiky, byla délka nepřekračující dva tisíce znaků. Natrápil jsem se s tím nápadem dlouho. V té době jsem ale znovu zhlédl videoklip k Where the Wild Roses Grow. Námět na příběh se (jak je u mě zvykem) odvinul od jediné scény, kterou jsem zahlédl v představě. A od první věty. U mně celé psaní začíná od první věty, která se mi najednou zjeví v hlavě. Na tom jsem vystavěl veškerý zbytek krátkého příběhu.

Když se ukázalo, že to šlo celkem dobře, napadlo mě, proč si nepohrát s dalšími Caveovými „příběhy“? Proměnit je, vybudovat na jejich základě něco úplně nového? Miluji to album pro jeho umělecký styl, jakým dokázalo vystihnout silně démonický prvek různých vrahů. Navíc můj již zemřelý známý kdysi napsal divadelní hru založenou na motivech Murder Ballads, takže tak nějak umělecky mě to album doprovází už mnoho let.

Kromě toho, jsou to písně o vrazích – a co víc může hororový spisovatel potřebovat? Ostatně, mám rád hudební odkazy. Mým prvním publikovaným textem byl Dom Wschodzącego słońca v nultém čísle již neexistujícího magazínu Brama, který se nakonec ukázal být počátkem mé plodné spolupráce s někdejším vášnivým propagátorem hororu v Polsku Sebastianem Sokołowským, jemuž za svůj debut vděčím.

Psal jsi povídky z Balad postupně tak, jak jdou písně na desce, nebo na přeskáčku?

Spíš na přeskáčku. Poslouchal jsem tehdy tu desku pořád dokola, studoval texty, hledal východisko, nějakou jiskru pro povídku. Zmiňovanou první větu, první scény. Vznikaly v dost krátkém období a klíčovým určujícím faktem přísnosti, kterou jsem na sebe kladl, byla délka. Chtěl jsem, aby to byly relativně krátké, strohé příběhy, v duchu první povídky Tam, kde rostou plané růže, kterou to všechno začalo. Šlo také o profesní cvičení, lekci zvládnutí textu, redakční „střihy“. Myslím, že hodně užitečné.

Kterou píseň z desky Murder Ballads máš nejraději?

Nevím, jestli umím ukázat na jednu, tu nejdůležitější píseň. Každá skladba tam je jiná, každá přináší jiný emocionální obsah. Každá má v sobě „to něco“. Přijetí a reakce na daný kus závisí na okamžiku, na emocích, které v tu chvíli vzbuzuje.

Ne, nedokážu ukázat na jednu. Stejně dobře bych mohl říct: každou.

Kdybys měl v podobném konceptu jako Balady vrahů napsat další povídky nebo rovnou celou sbírku, čí a jaká deska by to byla?

To je dobrá otázka, protože nad tím sám často přemýšlím. Ještě jsem ale nenašel další desku natolik tematicky zkondenzovanou, natolik „literární“, aby se mohla stát výchozím bodem k celé sbírce. Ale hledám. Hledám a mé myšlenky v tomhle hledání nejčastěji směřují k jiným Caveovým skladbám. Teď však kráčím trochu jinými literárními stezkami. Třeba na „hudební adaptace“ ještě někdy přijde čas.

A kdyby to měl být někdo z Polska?

Tak to je hodně těžká otázka. Hledám-li v polské hudbě dobrého textaře, na mysl mi přichází Lech Janerka nebo Pablopavo. Oni ale nejsou až natolik literární, abych v jejich písních viděl příběh, kterým bych se mohl zabývat. Přinejmenším ne hororově. Takže upřímně, v Polsku pro takovou práci moc kandidáta nevidím.

Tvé příběhy, které jsem četl, jsou převážně o lidech. Myslíš si, že by mohl existovat horor nebo hrůza bez lidí, bez lidských postav?

Jak jsem zmínil dříve – nedá se napsat dobrý horor bez morálky. Mravní vrstva představuje klíč. Čím lépe je vykreslena, tím reálnější se jeví předkládaný svět. A díky tomu čím dřív se v něm čtenář najde, tím silněji dokáže do čtené prózy proniknout. A společně s tím jej o to silněji zasáhne strach vyplývající ze zapojeného nadpřirozeného prvku, ze strašidelnosti, kterou do obsahu implementujeme. Jestliže odběratel neuvěří v předkládaný svět, jak se má bát jeho nereálnosti?

Kromě toho, zlo se skrývá v lidech. Démoni mohou vyděsit, ale ve velké míře také rozesmát, skrz pulpovou nadsázku (což samo o sobě není nic špatného). Mně ale mnohem víc děsí to, jací lidé dokáží být. To v nich se skrývá nejvíce zla, to nejhorší. Bez nich lze tedy jen těžko vystavět příběh, který opravdu vyděsí. Dokonale to pochopil Stephen King, chápe to v Polsku čím dál populárnější Grady Hendrix. Oni píší hlavně morální příběhy, zalité nadpřirozeným, hororovým prvkem.

Nechci se ke zmiňovaným autorům přirovnávat, věřím, že jsem si vypracoval vlastní, osobitý styl a podobná srovnání by byla zbytečná a přehnaná. Myslím si však, že každý hororový tvůrce, který pochopí tuto zásadu, dokáže psát lépe, mnohem působivěji.

Takže – abych se vrátil k jádru otázky – lidé jsou nezbytní. Pokud dokážeš člověka správně charakterizovat, vytvoříš ten nejlepší horor.

Velkou roli ve tvých příbězích hraje město. Nalézáš ve městě nějaké specifické hrůzuvzbuzující či pro horor vhodné prvky?

Velká města mě svírají. Nemám je rád, z dlouhodobého hlediska se mi z nich dělá špatně. Můžu v nich být jako turista, ne však jako jejich obyvatel. Možná proto jsem utekl z Krakova do Bělostoku.

Města jsou temná ve své nadvládě nad lidmi, ve své rozlehlosti, v celém svém prostorovém objemu. Jsou nepředvídatelná, protože se zdá, že rostou nekontrolovaně, spíš jako by ovládala lidi, než lidi je. Pro horor je to skvělý výchozí bod, současně také něco, co mě zneklidňuje. Ta nemožnost ovládat prostor příliš rozlehlý, příliš složitý… ale především příliš umělý. Město jako takové je popřením přirozeného řádu. Odchylka reality. Kompletně vytvořeným tvorem zároveň tak složitým, až se nechce věřit, že ještě ne autonomním. Vzpomeňme třeba města ze cyberpunkových vizí, jimž jsme čím dál blíž a kterých se naše generace snad ještě nedočkají, ale možná je zažijí už ty další. Ostatně skvělou – a temnou – vizi města naservíroval Alex Proyas v Dark City. A tohle je jedno z popkulturních děl, které mě nakazilo iracionálním (ale ne nutně) strachem z města jako takového.

Na tvých příbězích mi nejděsivější přijde jejich smutek, zachmuřenost, jakási bezvýchodnost dění a nejednou až hluboká a pronikavá dojímavost. Napsal jsi někdy nějaký veselý horor?

Spíš ne. (smích) I když se stávalo, že jsem to zkoušel. Víš, sám tuto humoristickou konvenci hororu, servírovanou i v kině (klasický Braindead – Živí mrtví, mnou milovaný Zombieland nebo také britský Soumrak živých v režii Edgara Wrighta) oceňuji. Sám ale humorné příběhy psát neumím. Necítím to. Když začínám psát, tak nějak samo vychází, že nahlížím spíš do příšeří, smutku a celkové beznaděje. Příběhy psané v tomto tónu se mi jeví mnohem autentičtější. Skutečnější. Lépe ilustrují to, co chci ukázat a odvyprávět.

Rád buduji atmosféru např. pomocí hodně výmluvné estetiky, jíž je zobrazování období Polské lidové republiky. Komunismus naši zemi hodně poznamenal, má generace se rodila na jeho sklonku, takže si ho ještě trochu z raného dětství pamatuje. Z literárního hlediska to vnímám jako velký potenciál. Zpracovával jsem toto téma v mnohých povídkách (např. v Mléčném baru, nebo v povídce Ludzie jak psy ze sbírky Dreszcze). Naposledy jsem napsal také upírskou povídku, silně usazenou v PLR, v níž ani jednou nepadne slovo „upír“.

PLR byla v dějinách Polska smutným a těžkým obdobím. A i když – znovu – mám rád její zesměšňování, jako v u nás kultovních komediích Stanisława Bareje, mnohem víc mi literárně, stylisticky sedí to, co s PLR dokáže udělat můj literární mistr – Marek Hłasko. Ostatně, já vlastně píšu hodně pod vlivem Hłaska, i když žánrově stojíme na dvou odlišných březích. Jeho emocionální, pohlcující exprese se však zdá být tím, co nás spojuje nejsilněji. U něj bylo hodně všudypřítomného smutku, existenciální temnoty a jakési svébytné rezignace vyplývající ze zklamaných nadějí, zklamání ze světa i lidí, jejich sociálního a mravního stavu (ač Hłasko samotný rozhodně nebyl žádný světec). Mám však dojem, že on vnímal, že se světem je něco hodně špatně. I já to pozoruji, a když mám k dispozici celou škálu nástrojů, které mi žánr weird poskytuje, snažím se to vyjádřit jasněji.

Dva příběhy ze druhé části knihy Balady vrahů a jiné povídky jako by zpracovávaly stejný nápad a pointu, každý však jinou cestou a pohledem. Dost se mi ten nápad líbí. Pracuješ s tímhle konceptem častěji, nebo to je v tvé tvorbě jev ojedinělý?

To nebyl záměrný krok, povídky ve druhé části Balad vznikaly hodně nezávisle, samostatně, v různém období a byly vybrány, aby sbírku doplnily rozsahově. Existují však témata, koncepce, jež se v mé tvorbě objevují často, které využívám znovu a znovu, trochu reflexivně, protože to prostě jsou motivy, které mě fascinují, spadají do okruhu mých zájmů, myšlenek a podobně. Častým motivem v mé tvorbě je náboženství, prvek existence (často též smrti) Boha. Jak alegorické, tak i doslovné. Ostatně právě pracuji na románu založeném na mrtvém Bohu, jehož tělo je unášeno Nilem, a pověsti tvrdí, že kousky jeho těla léčí všechny nemoci. Jaký svět by zůstal po hmatatelné Boží smrti? A jak žádoucí by byla léčba přijímáním prostřednictvím doslovné konzumace jeho těla?

Jsou tedy prvky, motivy, témata, které zpracovávám znovu a znovu, někdy z odlišné perspektivy, ale nebyl to vědomý záměr spojovat je do cyklů, aby se porovnaly různé vjemy, spíš náhodný výsledek mých osobních úvah, evoluce názorů, osobního i světonázorového rozvoje. Líbí se mi však i fakt, že se to v mé próze promítá, pro vnímavého čtenáře se stává pozoruhodným, že jsou témata, jimž věnuji víc pozornosti, že za fasádou žánrového příběhu ukrývám něco víc. Takový efekt by mě měl jako tvůrce, který chce svým psaním něco vyjádřit, říct, exhibicionisticky se obnažit, určitě těšit – a také těší.

Jako recenzent se domnívám, že každý spisovatel má své vlastní obsese, stopy, v nichž neustále, často ne nutně vědomě, kráčí, které v různých formách v dalších textech replikuje, které se v jeho tvorbě výrazněji profilují. Myslím si však, že ten fakt, že se to stává výrazným a nápadným, svědčí o spisovatelské vyspělosti. Znamená to, že autor, i když stále hledá a zkoumá nové žánry a témata, už svou cestu našel.

Děkuji za rozhovor.

I já moc děkuji za zajímavý rozhovor.