ROZHOVOR: Lukáš Vavrečka a Přemysl Krejčík

Lukáš Vavrečka a Přemysl Krejčík jsou autoři, kteří se u nakladatelství Golden Dog představili zatím jen povídkovou tvorbou. Jsou to ale již zavedení spisovatelé, kteří přesahují hranice žánru fantastiky, ale hlavně činí fantastiku mnohem zajímavější a bohatší. Daniel Palička se v rozhovoru zaměřil na jejich tvorbu celkově, ale především na jejich příspěvky do antologií Jiný kraj a Smečka.

Pánové, v literárním světě se pohybujete už dlouho. Máte na kontě několik románů a svými povídkami jste přispěli do různých antologií. Nicméně zkuste se teď ohlédnout zpátky a podívejte se na úplné začátky. Jak vzpomínáte na svá první literární díla? Byla pro vaši kariéru důležitá?

Lukáš: Pokud jde o ta nepublikovaná, na nich jsem se vypsal, nebo se alespoň naučil nepotit ze sebe každou větu, ale psát s lehkostí. A pokud o ta první publikovaná, určitě bych je do kamene netesal a ani bych to nikomu jinému nepřál. Ala utvrzovala mě tehdy v tom, že to moje psaní asi má nějaký smysl.

Přemek: U sebe bych začátky něčeho, čemu lze už alespoň trošku říkat literární dílo, možná kladl někam do doby, kdy jsem na střední škole objevil pismak.cz, což je jeden z (svým způsobem) předchůdců sociálních sítí, primárně určený pro sdílení vlastní literární tvorby. Asi za málokterý text z té doby bych se dneska nestyděl, ale naučil jsem se tam mnohé. Zejména přijímat zpětnou vazbu.

Teď se přesuneme do současnosti. U nakladatelství Golden Dog jste debutovali povídkami v antologii Jiný kraj (2023). Co vás k tomuto projektu přivedlo a jak se vám vymýšlely náměty reflektující současná témata?

Lukáš: Přišlo mi to celé jako hodně dobrý nápad, ukázat, od čeho tu fantastika je, a vlastně vždycky nezanedbatelným dílem byla. Téma jsem oznámil hned. Pak si to rozmyslel a napsal povídku o něčem jiném. Dal ji do časopisu a napsal ještě úplně jinou – a to byly Trable s kuřaty.

Přemek: Mě k projektu přivedlo oslovení jednou z editorek a byl jsem z toho nápadu nadšený. Dlouhodobě se snažím – z odborného či pedagogického hlediska – lidem připomínat, že fantastika neznamená brak, ale taky umí být aktuální, dokáže promlouvat k současným problémům a má co říct. Antologii, která si vzala na štít ukázat to takhle programově, jsem si nemohl nechat ujít a moc rád jsem přispěl.

Obě povídky (Dcery Neptuna, synové Amfitríty a Trable s kuřaty) se věnují nějaké aktuální problematice. Myslíte si, že by současná literatura – nehledě na žánrové škatulky – měla poukazovat na problémy moderního světa? Pokud ano, jak?

Lukáš: Dělat by to měla. A vlastně to nejspíš dělá, i když se o to zrovna vysloveně nesnaží. Takový někdejší budovatelský román jde koneckonců taky číst jako odraz toho, kam až může vést ideologie. Ale faktem je, že se často dívám na knihu nebo povídku s otázkou „o čem to vlastně je“? A pokud si musím odpovědět, že „o ničem zásadním“, tak mám pocit, že mě to o něco ochudilo.

Přemek: V zásadě souhlasím s Lukášem. Ono veškeré umělecké vyjádření něco o našem světě a době přece říká.

Následně jste u Golden Dogu spojili síly a napsali povídku Benátský mor, která vyšla v antologii Smečka. Měli jste od začátku jasno, že budete psát společně, nebo byla vaše původní představa odlišná?

Lukáš: No, bylo to poněkud složitější. O tom asi víc poví Přemek.

Přemek: Vlastně vůbec neměli. Já se k celému projektu přidal až jako poslední, když se Lukáš rozhodl napsat povídku o postavě svatého Rocha. Já o něm měl rozdělaný román, na němž jsem pracoval několik let. A měl jsem radost, že přijdu s postavou, která má místo v historii i „evropské mytologii“, ale je tak nějak pozapomenutá. Po tom, co jsme se nad tímhle řádně pohádali, jestli je v pohodě, nebo ne, že tu postavu použije a možná publikuje dřív než já, seslal jakýsi démon za trest na Lukáše tvůrčí krizi a on mě musel chtě nechtě k povídce přizvat. A když jsme se přestali hádat my, uklidnil se i démon a Lukáš se záhadně vyléčil z tvůrčí krize i morové nákazy. Právě včas. Už celý nehezky hnisal.

Když jste psali Benátský mor, jak vypadal váš kreativní proces a jak jste spolu konzultovali nápady?

Lukáš: Psali jsme každý jednoho z vypravěčů, takže jsme si nemuseli vzájemně lézt do stylu – jen pokud zrovna v jedné části mluvila postava, kterou psal ten druhý, pak ano, tam si to každý naformuloval, jak potřeboval. Původně jsem ale přišel s příběhem, kde jsem Přemkovi navrhl postavu „spisovatele na prázdninách“, což on z duše nesnáší, tak z toho chlapíka udělal atraktivní Italku s „vlastní hrou“, což se ukázalo být pro příběh mnohem přínosnější a taky ta dynamika hrdinů pak fungovala výrazně líp.

Přemek: Jen abych uvedl na pravou míru, prázdniny jsou v pohodě, ale nechci psát o spisovatelích, přijde mi to trochu onanistické (proti tomu samozřejmě nic). Naproti tomu Gianna – jak se postava jmenuje – sehrává roli už v románu Rochus a mě maličko mrzelo, že v něm nedostala víc prostoru. Sice je to tady nakonec úplně jiná Gianna (ačkoli kdo ví), ale do toho příběhu se mi vysloveně nabízela.

Probíhala týmová práce snadno? Dokázali jste se na směřování zápletky vzájemně shodnout, nebo mezi vámi byly tvůrčí neshody?

Lukáš: Tentokrát se nestalo, že bysme si vzájemně přestali zvedat telefony. Možná proto, že jsme si po zkušenostech nepokoušeli volat.

Přemek: Já bych i zavolal, ale po jedné Lukášově reakci jsem nesebral odvahu… A říkal jsem si, že hovor dvou vzteklých autorů situaci jen zhorší a lepší bude počkat, až oba vychladneme. To odpoledne si pamatuju dobře, poprvé jsem někoho zcela bez milosti vyrazil od státnic… Ale to spolu nesouvisí.

Jaké jsou podle vás největší výhody a nevýhody psaní v tandemu?

Lukáš: Výhoda je, že na to člověk není sám – ani na to vymýšlení, ani na psaní. Nevýhoda je, že to paradoxně nikdy neznamená míň práce. Jeden by to napsal celé sám za víkend. Takhle jsou to hodiny a dny diskutování, posílání souborů, přepisování, komentování, než jsou s tím obě strany spokojené.

Přemek: Pod to se můžu podepsat. A přidám výhodu, že se můžete podepsat pod něco, co když pak někdo zkritizuje, vždycky ono kritizované můžete svést na toho druhého.

Smečka se snaží prezentovat horor ve všech možných podobách. Jaký je váš osobní vztah k hororu? Máte oblíbené hororové autory, díla či subžánry?

Lukáš: Nemůžu říct, že bych měl vyloženě bezvýhradně oblíbené autory, ale mám konkrétní díla, která považuju za skvosty. Třeba povídky Byl to démon Henryho Kuttnera nebo Dýchací metoda Stephena Kinga. Zkrátka horor, pokud je dobře napsaný, může nést barvitou atmosféru a opakovaně způsobovat silný komplexní zážitek.

Přemek: Já jsem multižánrový čtenář, nevyhýbám se téměř ničemu, hledám kvalitu všude, kde se nabízí. Na druhou stranu na horory nejsem zas tak kovaný expert a mám rád profláklá jména, jako je už zmíněný King nebo třeba Jack Ketchum. K mnoha jiným autorům se dostal vlastně až přes Golden Dog. Když jsem ještě aktivně recenzoval knihy, vyhlédl jsem si Cizince od Morta Castla, což mě nadchlo. Chviličku jsem pak pro iLiteraturu jako recenzent pokrýval většinu překladové produkce Golden Dogu, pokud se nepletu…

Náš rozhovor se chýlí ke konci. Na závěr pro vás mám připravený úkol. Zkuste lidem, kteří vaši tvorbu vůbec neznají, doporučit nějakou vaši knihu. Vysvětlete, proč stojí za přečtení a proč je ideální pro úplné nováčky. Pokud chcete, můžete jich uvést více.

Lukáš: U mne to asi bude Tesla Noir. Ostatně je to přesně ten typ prózy, který, kromě toho, že je to špionážní krimi, potažmo dobrodrůžo z alternativní historie, má potenciál taky něco zásadnějšího říkat. S oblibou tvrdím, že je to environmentální krimi – nakonec, ono to bylo významnou měrou životní prostředí, kvůli čemu se Nikola Tesla na sklonku zahuleného století páry tolik angažoval v otázkách elektrického proudu. Navíc retrofuturistický svět toho románu mám vážně rád a Tesla byl hustodémon.

Přemek: Nelze jinak než u sebe doporučit největší novinku, můj aktuální román Rochus. A protože vlastní knihy moc doporučovat neumím, půjčím si slova Kristýny Sněgoňové a Štěpána Kučery, kteří mi napsali pár krásných vět na obálku. Snad se na mě za to neavizované citování nebudou zlobit.

Začnu Kristýnou: „Od prvních stran tohohle podivuhodného bedekru budete mít pocit, že spolu s protagonisty příběhu cestujete po světě a celou dobu vám přitom kdosi dýchá na záda. Husí kůže, kterou tahle divoká jízda kontinenty plná popkulturních narážek s motýly nad hlavou a kočkami v patách vyvolá, ale bude víc než příjemná. Rochus je živelnou kombinací akčního příběhu, magického realismu a lásky ke světu a životu na vyhlídkách proslulých památek i v temných zákoutích evropských metropolí.“

A kolega Kučera dodává: „Přemysl Krejčík se vydává do nových, dosud neprobádaných území, ačkoli v textu snoubí svůj dřívější zájem o fantastickou a uměleckou literaturu. Rochus může působit jako přemostění mezi takzvaně vysokou a žánrovou četbou.“

Tak mě napadá, že vychválit se slovy jiných je docela dobrý způsob, jak zamachrovat a nebýt za frajírka. To budu dělat častěji…