ROZHOVOR: Ludmila Svozilová
Kniha Achernar se nám sice v tiskárně trochu zpozdila, naštěstí jen o pár dní, ale vy si můžete užít parádní rozhovor s Ludmilou Svozilovou nejen o její tvorbě. Rozhovor: Ludmila Svozilová připravila Ivana Gašparíková.
Paní Svozilová, jak dlouho se psaní věnujete a co vás k němu přivedlo?
První dětské pokusy přišly přibližně v polovině druhé třídy, když jsem dočetla Vinnetoua. Naprosto mě oslnil. Nepřekonatelný rudý gentleman – moje první láska. Psala jsem do sešitu, k textu malovala obrázky a děj se samozřejmě točil kolem Indiánů. Na základce a na gymnáziu se moje literární tvorba omezila na krátké bubliny u dospíváním poznamenaných komiksů. Ani další léta psaní moc nepřála. Brzo jsem se vdala a měla děti dost rychle po sobě, takže fantazie se v tom boji o existenci omezila na vyprávění nejrůznějších praštěných pohádek, z nichž některé si kupodivu moji dospělí potomci pamatují dodnes.
Koncem 80. let jsme se s kamarádkou věnovaly malé skupince dětí našich známých a vymýšlely pro ně nejrůznější, před bolševikem pečlivě utajované akce, takže hned po revoluci jsem, navzdory svému vrozenému sklonu k anarchii a odporu k uniformám jakéhokoli druhu, kývla na to, že převezmu jednu z nově vznikajících skautských družin. Čekala jsem malé děti, ale vyfasovala jsem partu děvčat ve věku od jedenácti do třinácti let. Je fajn, střihnout si druhou pubertu. Bylo to skvělých pár společných let, tehdy jsem začala znova psát. Žádné romány nebo povídky, většinou se jednalo o hry, včetně krátkých divadelních skečů a bojovek na tábory, doprovázených zlomyslnými básničkami, určenými k rozdráždění potencionálního protivníka. Musím přiznat, že jsem si to dost užívala.
Po narození předposledního syna byl se skautováním konec a štafetu převzali jiní. V té době jsem vzácný volný čas využívala spíš k malování a později i k práci s hlínou. Zásadní obrat nastal v roce 2011, kdy jsem zdědila počítač, začala si ho oťukávat a došlo mi, jak dobře se na něm, na rozdíl od mého prvorepublikového psacího stroje, píše. Nejsem člověk, co by se nemusel do textu vracet, opravovat a měnit. Tady to šlo snadno. První dvě povídky jsem napsala jako doprovod k vystavovaným keramickým plastikám. A zjistila jsem, jak moc mě to baví. Všechny ty příběhy, zatím pečlivě ukryté v hlavě a čas od času oprašované fantazií, najednou musely ven. Od té doby píšu prakticky nepřetržitě.
Váš první tištěný román byla Sběračka kostí z roku 2019. Bude mít příběh o Alžbětě Pírkové pokračování nebo pro vás příběh definitivně skončil i v rámci povídek (Povídka o Alžbětě Pírkové se objevuje i v e-sborníku Hřbitov bílých králíčků. pozn. autora)?
Knižní pokračování Alžběta Pírková mít nebude. Ale ještě minimálně jednu povídku jí časem určitě věnuju.
Krom vydaných děl a úsporných životopisů o vás čtenáři moc nevědí. Prozraďte nám, kdo je Ludmila Svozilová a jaké jsou její sny a čeho se bojí, když jde v noci tmou?
Tak co je to za ženskou, to bych někdy také opravdu ráda věděla.
Ohledně snů bych asi měla napsat, že toužím po celosvětovém míru, konci covidu a tak podobně, jako se to u podobných rozhovorů očekává, ale vzhledem k tomu, že nejsem žádná celebrita, mohu si dovolit dokonalou upřímnost. Celosvětový mír nepřijde a covid tu asi také zůstane, takže zbývají jen úplně obyčejné osobní sny. Ty moje jsou plné příběhů. Někdy mám pocit, že kdyby mohly, vytlačily by se ven i ušima. Ráda bych ještě alespoň některé převedla do psaného slova, ať už formou povídek nebo románu, a potěšilo by mě, kdyby si našly čtenáře a oslovily je. Také bych chtěla vytvořit ještě pár plastik z hlíny a konečně se naučit pořádně malovat. Je jasné, že tohle všechno už nestihnu. Od toho jsou to sny. Zbytek svých představ bych si ponechala v privátní sféře.
Co se týče tmy, nijak zvlášť se v ní nebojím, ale zůstávám ostražitá.
Jak vnímáte náklonnost nakladatelství k začínajícím autorům v ČR?
Já bych to náklonností nenazývala. Začínající autoři to nemají snadné asi nikde, a v Čechách bych řekla, že už vůbec ne. Jedná se spíš o přezíravost, nezájem a lehké opovržení. Nechovají se tak samozřejmě všechna nakladatelství, je to praxe spíš těch větších. O to víc potěší, když se někdo ozve, aby vám alespoň sdělil, že ho vaše práce něčím oslovila, a případně napíše, co mu konkrétně nesedí. Něco podobného bych bohužel za posledních deset let dokázala spočítat na prstech. Autorů je prostě moc. Z těch, co píšou dobře, je valná většina neperspektivní z hlediska prodejnosti. A redaktorům v poště každý den přistane i balík skutečných škvárů. Nemůžou přečíst všechno, tak to bohužel je. Začínající autor bez známého příjmení se musí obrnit trpělivostí a nevzdávat se. Osobně ale mohu s radostí konstatovat, že například s nakladatelstvím Golden Dog mám prozatím jen ty nejlepší zkušenosti.
Váš psaný žánr by se dal specifikovat jako fantasy horor. Je to jediný žánr, ve kterém píšete, nebo experimentujete i s nějakým jiným?
Začínala jsem povídkami různých žánrů, ale postupem času převládly ty mysteriózní, s nádechem tajemna nebo přímo hororu. Zjistila jsem, že mi sedí nejvíc, navzdory tomu, že klasické fantasy téměř nečtu, protože mě nikdy neoslovilo. Na rozdíl od povídek se všechny moje romány, včetně těch dosud rozpracovaných nebo uložených „v šuplíku“, alespoň lehce nesou v duchu mysteriózního hororu, a pokud čtenář rád brouzdá v jiných světech, tak ano, i ty najde.
Jakého tuzemského autora preferujete a doporučila byste nám jej?
Je mi jasné, že to k tématu hororu zrovna nesedne, ale ráda čtu poezii. Začalo to už dávno Janem Skácelem, pak přišel J. H. Krchovský, Ivan Martin Jirous, Hana Hadincová a dnes třeba Lenka Faltejsková, fotografka, která si svoje nádherné Verše psané na sklo musela vydat sama, protože poezie je v Čechách dokonalá Popelka. Z prózy, když se vrátím k žánru současného českého postapa, hororu a fantasy a zůstanu u ženských autorek, je velmi zajímavá Kristýna Sněgoňová, nebo třeba Zuzana Strachotová. A pro pobavení bych doporučila Poslední bourbon Bohuslava Vaňka-Úvalského.
Jaká kniha vás zaručeně vyděsila a z jakého důvodu?
Tak to si pořád pamatuju. Byla samozřejmě od krále tohohle žánru, Stephena Kinga. Řbitov zviřátek. On sám prý ho má za svoje nejslabší dílo, ale mě absolutně dostal. Mistrovství, s jakým King popisuje některé detaily, mi pár nocí nedovolilo usnout. Měla jsem v té době malé dítě, o to víc se mi určité scény zažraly do hlavy. Nakonec jsem tu knížku zabalila a věnovala ji kamarádovi k narozeninám. Já to prostě nedokázala mít doma.
Jste sama osobně velkým konzumentem hororové tvorby? A případně jste zastáncem krvavých hororů, nebo spíše psychologických, duchařských?
Jako holka jsem četla, co mi přišlo pod ruku. Naši domácí knihovnu tvořila směs české i světové klasiky včetně krásně ilustrovaných Verneovek, oživená velkou zásobou kvalitních detektivek Agathy Christie, Dorothy L. Sayersové, drsné školy Eda McBaina a prvorepublikových výtisků Edgara Wallace. Když jsem to všechno zhltala, přihlásila jsem se do knihovny a později začala za knížky utrácet vlastnoručně vydělané peníze. Horory jsem měla ráda vždycky, osobně ale dávám přednost spíš těm psychologickým než duchařským nebo prvoplánově krvavým. Záleží na způsobu, jak je autor umí podat. Osobně mi nejvíc sedí styl, jakým píše Ray Bradbury, a hlavně Neil Gaiman – geniální vypravěč s neuvěřitelnou fantazií.
Pokud byste měla nyní žít na pustém ostrově s některou svou vymyšlenou postavou, tak s jakou a proč?
Určitě s Bazilem ze Sběračky kostí. To je velmi variabilní a všestranně použitelná bytost.
Kde čerpáte své inspirace? Jsou to jen náhodné myšlenky, které se k vám zatoulají nebo snové obrazy?
Sny mívám podrobné a většinou barevné. Občas mě vyklepou natolik, že ještě v noci hledám pero a papír. Takhle vznikla většina mysteriózních povídek, a původ v jednom krátkém, ale výživném snu má dokonce i ten nejdelší, zatím odložený román o rozsahu cca 540 normostran. Ale postřehy si zaznamenávám i během dne, stačí krátká scénka, pár ve vlaku odposlouchaných slov nebo letmé setkání, co vzbuzuje určité asociace, a s těmi pak dál pracuji. Už mám třetí sešit, plný podobných králíků v klobouku.
V únoru 2021 vám vychází u Golden Dog váš druhý román s názvem Achernar. Co kniha čtenářům přináší, a budeme se bát?
Záleží na tom, co vás dokáže vyděsit. V románech se snažím pro čtenáře udržet zdání uvěřitelnosti typu – tohle by se přece, při souběhu podobných okolností, mohlo klidně stát i mně – abych ho pak uvrhla do situace, jakou určitě nečekal. Achernar je podobný. Hlavní hrdinka přijde během jednoho dne o práci i o bydlení a slídil, co se na ni už pár měsíců lepí, začne používat stále brutálnější metody. To všechno by se ještě dalo při troše štěstí zvládnout, kdyby i samotná Patricie neskrývala fatální tajemství, které ji ve svém důsledku zažene přímo do spárů Achernaru. Já tedy doufám, že aspoň trochu se čtenář bát bude.
Na jaké své dílo jste nevíce pyšná a u kterého jste měla pocit, že jej nikdy nedopíšete, a přesto se tak stalo?
Být na něco pyšný je sakra silný výraz. Já se v průběhu psaní pořád učím a každá další věc mě trochu posune. Bude to chtít asi delší časový odstup, abych mohla na něco ukázat prstem a říct: Ano, na tohle jsem teda fakt pyšná. Skutečnost dokáže člověka vždycky nemilosrdně vyvést z omylu. Sama jsem teprve v roce 2018 konečně dokázala odložit román, na kterém jsem s přestávkami pracovala celých šest let. Pokaždé jsem ho někde nabídla, samozřejmě bez odezvy, tak jsem ho upravila a kolečko se opakovalo: proškrtat, přepsat, oslovit nakladatele, pořád znovu a znovu a znovu…
Z hlediska stylistiky a jazyka včetně pravopisu je ta věc určitě mým nejpropracovanějším dílem, ale teprve po více než šesti letech jsem si dokázala připustit, že bude asi vcelku dost blbá, když se pořád nechytila. Tak jsem ji zavřela do šuplete, sedla a napsala krátkou Sběračku kostí, která konečně vyšla. Sebereflexe je bolestná. Představuje vlastnost, která většině začínajících spisovatelů chybí. Berete každý svůj příběh jako vlastní jedinečné dítě, i když ho ostatní mohou vidět docela jinak. Krvácíte, když se ho máte vzdát nebo uznat, že z něho premiant nikdy nebude.
Na čem aktuálně pracujete v literární sféře a jaký je váš cíl v tomto odvětví?
V prosinci jsem dopsala další román. Je to temný mysteriózní thriller, sice opět s prvky fantasy a hororu, ale výrazně odlišný od Sběračky kostí nebo Achernaru. Až budu hotová s opravami, začnu ho nabízet nakladatelům. Zatím si dělám vlastní korektury, čistím text a hrubou verzi už mám u beta čtenářky. Pořád ještě mažu, přepisuju a provádím stylistické úpravy. Přitom mě napadlo, že ten příběh doslova žadoní o pokračování, takže zároveň sbírám podklady pro dvojku. Ale než na ni dojde, ráda bych konečně napsala pár povídek, co mi už asi dva roky straší v hlavě. Nejvyšší čas.
Máte raději vanilkovou, nebo čokoládovou zmrzlinu?
Kdybyste se zeptala před dvaceti lety, volba by padla na čokoládovou. Takovou tu hodně tmavou s kousky hořké čokolády uvnitř. Jasná věc. Dnes, když mám na výběr, chvíli na ni zírám, a nakonec si dám vanilkovou. Ale spíš byste mě utáhla na skleničku dobrého červeného.