ROZHOVOR: Kevin Shamel

ROZHOVOR: Kevin Shamel pro vás opět připravil Daniel Palička a opravdu se do toho pustil zevrubně, aby vám toho amerického – a velmi světoběžného – autora mohl představit. Kevin Shamel je zástupcem bizarro žánru a musím říct, že mě samotného překvapilo, jak otevřený v rozhovoru byl. Rozhodně jeden z nejzajímavějších rozhovorů, jaké na webu najdete.

Překlad: Martin Štefko

Jak jste se dostal k psaní a kteří autoři vás nejvíce ovlivnili?

To jsou velké otázky. Vždycky jsem věděl, že jsem spisovatel, a vždycky jsem chtěl být autorem. Přišel jsem kvůli tomu o rodiče. Chtěli, abych šel na univerzitu Ivy League a stal se právníkem nebo profesionálním golfistou. Odrazovali mě od psaní na každém kroku. Což samozřejmě způsobilo, že jsem dosáhl svého a oni mě považovali za ztroskotance a zřekli se mě.

Hodně jsem četl. Začal jsem číst dřív než většina lidí a měl jsem velký záběr. Myslím, že právě pulpová science fiction ve mně vzbudila touhu vytvářet světy – autoři jako Asimov, Heinlein, Clarke, Verne, Wells… Četl jsem hodně filozofii a miluju Voltaira, zejména Candida. Únik před realitou, prorokování a parodie jsou vlivy spolu s futurismem, anarchií, komedií a svobodou projevu. Mám rád posouvání hranic a satiru. Robert Anton Wilson, Tom Robbins a Christopher Moore mají velký vliv na můj život i psaní. Christopher Moore mi kdysi dal jedinečnou radu a povzbudil mě, abych se přestal snažit prorazit na trhu s povídkami a „napsal dobrou knihu“. To jsem udělal a brzy mi vyšla.

Píšete knihy v žánru bizarro. Vzpomínáte si na moment, kdy jste poprvé narazil na tento specifický hororový subžánr? Byla to láska na první čtení?

Po té jedinečné radě jsem začal hledat nakladatele, kterému by mé psaní vyhovovalo. Našel jsem Eraserhead Press. Měli webové stránky s jakýmsi náborovým procesem pro autory, kde pokud jste chtěli poslat knihu, odpověděli jste na několik otázek o sobě a o vlivech. Náhodou jsem posledním autorem, který byl takto přijat. Taky jsem – náhodou – bydlel ve stejném městě jako jeden z redaktorů a jeden blok od místa, kde měla za týden být celá parta z nakladatelství. Tam jsem se s nimi seznámil, zamiloval si je i jejich umění, šel domů zajistit ingredience na výrobu martini a začalo přátelství. Moje první kniha, Rotten Little Animals, vyšla asi o rok později a pár let nato jsem pro ně začal pracovat jako redaktor. Byla to láska na první setkání, čtení. Bizarro je to, co jsem.

Když jsem dělal rozhovor s Matthewem A. Clarkem, řekl mi, že na bizarro fikci má nejraději skutečnost, že v ní neexistují žádná pevná pravidla. Vnímáte to podobně? Máte pocit, že bizarro nemá pevně stanovené hranice a nabízí autorům nekonečno možností?

Do jisté míry souhlasím, ano. Myslím, že k těm myšlenkám o svobodě by měla patřit i laskavost a soucit. Je trochu nešťastné, že existují lidé, kteří své psaní považují za bizarro a propagují ho jako takové, i když jím není, a také že si lidé myslí, že nenávistná rétorika je pod vlajkou žánru bezpečná. Tak to rozhodně není.

Bizarro je jednoduché: Jsou to podivné postavy v podivných světech v podivných situacích. Kromě toho neexistují žádná pravidla. Ale lidé, kteří s bizarrem začali, jsou vyvrhelové společnosti – ti, které zbytek světa považuje za divné. Jejich psaní nemělo místo, a tak mu vytvořili prostor. Milují své umění. Milují své bližní, a to se projevuje v pravé bizarro fantastice, ať už jde o bizarní sci-fi, romantiku, horor, dobrodružství, fantasy, komedii, příběhy pro děti… Jsme vyděděnci, kteří chtějí změnit svět v lepší místo pro VŠECHNY. Děláme to prostřednictvím divoké, svobodné, promyšlené a transgresivní – ale soucitné – tvorby. Takže ano… anarchie je fajn, ale být kretén ne.

Matthew A. Clarke mimo jiné založil nakladatelství Planet Bizarro Press, kde vám vyšly romány Pornoland (2022) a Russells in Time (2023). Jak jste toto nakladatelství objevil a jak jste s ním navázal spolupráci?

Obě tyto knihy z různých důvodů deset let chřadly poté, co je nevydal Eraserhead Press. Těch deset let jsem strávil tím, že jsem nepsal. Tedy tolik, kolik jen spisovatel může nepsat. Můj život se změnil a já se rozhodl, že pro ně budu hledat nakladatele. Chvíli jsem sledoval nová nakladatelství a lidi, kteří je zakládali. Protože jsem několik let pracoval jako redaktor a posledních dvacet let jsem navazoval kontakty, znám spoustu lidí z oboru a sledoval jsem, jak se žánr mění od doby, kdy jsem ho na začátku tisíciletí objevil. Hledal jsem specifický typ člověka a našel jsem ho v Mattovi. Řekl jsem mu o Pornolandu a později jsem se mimoděk zmínil o Russells in Time (což je opravdu jen hloupý vtip) a on se obojího ujal.

Planet Bizarro Press sdružuje autory, kteří píšou bizarro fikci. Jste s vašimi literárními kolegy v kontaktu? Komunikujete s nimi?

Jsem a komunikuji. Jsem notorický samotář a upřímně řečeno, v poslední době se trochu bojím veřejnosti a vlastně i většiny lidí, takže nejsem tak hlasitý a nezapojuji se do „scény“. V současné době pracuji jako redaktor na volné noze, což znamená, že čtu hodně knih, a to většinou denně, takže čtení pro radost je jedna z posledních věcí, které dělám nebo na kterou mám vlastně čas. Dělá to ze mě toho blba, který nečte jejich nové knihy, a ztěžuje mi to podporu jejich úsilí. Ale snažím se a angažuji se na sociálních sítích, jak jen to jde. S většinou autorů v žánru jsem alespoň mluvil.

Změnilo vám bizarro život? Pokud ano, jak?

Rozhodně změnilo. Nikdo nemá čas číst všechno. Myslím tím, že to ovlivnilo má manželství a jejich konce. Já jsem bizarro, fakt. To je na tomhle žánru to nejpodstatnější. Zrodil se z těch, kteří nezapadali do konvencí, a to nejen svým psaním. Když jsem žánr našel, bylo to ze zoufalství, protože jsem věděl, že moje psaní není špatné, ale stále znovu jsem nacházel odmítnutí, protože můje tvorba byla příliš divná. Bizarro lidé přirozeně vedou podivné životy. Najít se navzájem je požehnání, ale ano, mění naše světy. Už jen objevení podobného psaní, jaké píšu, změnilo věci, ale spřátelení se s lidmi, kteří to píší, změnilo věci ještě víc. Práce v oboru změnila můj život mnoha a mnoha způsoby – profesně, osobně i nabytou moudrostí.

Jak se v současnosti daří bizarru? Vytvořila se kolem něj dostatečně silná čtenářská komunita, nebo na svůj vrchol teprve čeká?

Až se stane mainstreamem, dosáhne svého vrcholu, a k tomu je rozhodně na nejlepší cestě. Myslím, že je to silný žánr. Upřímně řečeno, je trochu proměnlivý a těžko se sleduje. Jsou lidé, které považuji za bizarní autory, a jsou lidé, kteří se za ně považují, ale já je za bizarro nepovažuji. Ale nejsem žádný strážce, nebo dokonce influencer, a nikdy bych si nemyslel, že je možné kontrolovat literární hnutí nebo vymýšlet pravidla a omezení. Jsem starý pankáč. Hovno padá tam, kam padá, a my uděláme nejlíp, když v tom prostě budeme a budeme se radovat z toho šrumce. Bizarro čtenářská obec se neustále rozšiřuje. Často žertem zmiňovaný cíl ovládnout svět je na spadnutí.

Nyní přejdu k vaší tvorbě. Vaší první vydanou knihou se staly Rotten Little Animals (2009). Děj pojednává o zvířecím filmovém štábu, který unese lidského chlapce a o tomto únosu pak natočí film. Jak se vám psal příběh, v němž hrají velkou roli zvířata? Píšou se zvířecí postavy jinak než lidské?

Rotten Little Animals ovlivnila epická kočičí rvačka, které jsme byly s mou kamarádkou Audrey svědky. Audrey, naše sousedka, mi chodila s kluky pomáhat malovat ujeté věci na nábytek. V jednu chvíli jsem ji našel na konci chodby, jak kouká z okna před domem, když se přihnala bouřka. Bydleli jsme v Olympii ve státě Washington, takže těch bouřek bylo hodně. Ale ona mi řekla, abych se šel podívat, co se děje naproti přes ulici.

Z vyhlídky ve druhém patře jsme sledovali bitvu dvou koček na druhé straně ulice. Zrovna když jedna narazila druhou do plotu, udeřil do nich obrovský poryv větru a obě kočky proletěly plotem a přerazily jedno z prken. Bojovaly dál. Stáli jsme tam jako u vytržení, když se zápasily přes sousedův dvorek, zatímco na ně pršelo a ze stromů padaly větve. Bylo to šílené.

Asi po třech minutách Audrey, které bylo tehdy asi dvanáct, řekla: „Ten náklaďák s masem kazí výhled.“ Všiml jsem si bílé skříňové dodávky, která pomalu projížděl kolem, a trochu jsem se jejímu postřehu zasmál. Pak to upřesnila: „Už třikrát objel blok. Úplně to kazí ten zápas.“ Stáli jsme a sledovali, jak kočky ukončují potyčku, a já měl před sebou úvodní scénu ke knize – z pohledu filmového štábu o zvířatech – s náklaďákem na maso, který kazil záběr.

Zvířata jsou jednak moudřejší než my, jednak pokornější k životu samotnému. Napsat je s lidskými vlastnostmi tomu dalo to správné kouzlo.

U zvířat ještě chvíli zůstaneme. Dočetl jsem se, že máte rád psy. Existují ovšem ještě nějaká další zvířata, na která nedáte jen tak dopustit?

Mám rád všechna zvířata kromě ohnivých mravenců. Nenávidím ohnivé mravence, protože mě skoro zabili, když mi bylo šestnáct. Ale přesto si jich vážím. Vždycky jsem měl blízko ke všem zvířatům (a rostlinám). Vím, že zvířata jsou mnohem inteligentnější, než si většina lidí připouští. A taky všichni živočichové, od mravenců po medúzy. Nezajímá mě mozek, jazyk, používání nástrojů (i když nástroje používá mnohem víc zvířat, než se obecně uznává). Vše živé má vědomí.

Jsem tak trochu zaříkávač, a vždycky jsem byl. Většina zvířat ví, že si jich vážím, a zažil jsem s nimi něco, co většina lidí nikdy nezažije. Divoká zvířata, od veverek po losy, se se mnou spřátelila a svěřila mi takové věci, jako je porod v mé přítomnosti. Zvířatům věřím víc než lidem. Strávil jsem také hodně času v divočině, kde žijí děsivé věci, jako jsou smečky vlků a grizzlyů.

Mám své oblíbence – psy, kočky, pumy, vrány, jeleny, veverky, pavouky, vlky…

Dokážou se zvířata chovat jako totální prevíti?

Dokážou a dělají to. Když jsem žil sám na marihuanové farmě ve starém karavanu, měl jsem kamarádku veverku. Dostávala se do karavanu, jak jen to šlo, někdy se schovávala pod ním a visela na kovové tyči, dokud jsem neotevřel dveře a ona nevystartovala dovnitř. Chtěla se jen najíst a možná se uvnitř zchladit, řekl bych. Ale byla s tím trochu otravná. A teritorialita někdy dělá ze zvířat blbce. Už se mi stalo, že mě losi naháněli po stromech, protože si mysleli, že půl jezera od nich není dost daleko, a medvědi mi roztrhali tábor a chatku. Teď mám husky, kteří mi dokážou v šest ráno výt u dveří, protože je čas vstávat – a v žádném případě čas vstávat není. Jo, někdy dokážou být stejně otravní jako lidé.

V románu Island of the Super People (2011) se čtveřice studentů antropologie a jejich učitel vydají na vzdálený ostrov. Kdybyste se měl také vydat na libovolný ostrov a mohl si s sebou vzít pouze 3 věci, které by to byly a proč?

To záleží na ostrově. Můj oblíbený ostrov je Svatá Lucie. Kdybych tam jel, vzal bych si peníze, jedno oblečení na převlečení a radost. Peníze na jídlo, trávu a hotelový pokoj na pláži. Jedno oblečení, protože jsem tam byl a vzal jsem si příliš mnoho hadrů. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě, kde žijí jedni z mých nejoblíbenějších lidí vůbec, a návrat by mi udělal radost. Každopádně se očekává, že si s sebou přivezu radostný přístup. Kdyby šlo o Portoriko, chtěl bych to samé. Žil jsem tam jako dítě a mám na něj první vzpomínky. Nepotřeboval bych o moc víc než radost z návratu.

Opuštění ostrov? Nůž, krabice knih a šnorchl. Dejte mi nůž a můžu žít zbytek života docela pohodlně a dlouho. Ale jedna kniha nikdy nestačí.

Zaujal mě také váš román Bigfoot Cop (2014). Hlavním hrdinou knihy je Bigfoot pracující jako detektiv. Jak jste tohoto hrdinu vymyslel a jak se vám psal?

Neustále si v hlavě hraji hru „co by, kdyby“. Bydlel jsem v centru Portlandu ve státě Oregon naproti dálnici a trávil jsem hodně času na verandě před domem. Každý den jsem pozoroval jednoho policistu, jak parkuje na nájezdu a měří rychlost aut projíždějících po dálnici. Denně zastavil dvacet lidí. Bylo to směšné.

Jednou jsem tam seděl a pozoroval ho, jak to dělá, a říkal jsem si: „Co když je to yetti, který v tom policejním autě celý den zastavuje lidi, děsí je a chová se jako kokot, protože je to yetti?“ A pak jsem si řekl: „Tohle je yetti. Šel jsem do toho s nápadem, že by Bigfoot Cop mohl být něco jako Smrtonosná zbraň, kde by Bigfoot byl šílený policajt, který se chystá odejít do důchodu a má parťáka detektiva, kterému se jeho nová spolupráce vůbec nelíbí. Líbilo se to. Napsal jsem ho jako magickou bytost pocházející z tvorů, kteří obývali planetu společně s lidmi, dokud jsme se pro ně nestali příliš nebezpeční a oni většinou nezmizeli v divočině. S lidmi však žije už od dětství a je z něj celebrita. Takže to byla zábavná dichotomie, kterou bylo třeba napsat.

Co máte na románu Bigfoot Cop nejraději?

Další těžká otázka, na kterou se dá těžko stručně odpovědět. Líbí se mi, že je to o zrzavých lidech. Musel jsem o nás nadhodit pár faktů, které by podle mě lidé měli vědět, a trochu nás mutanty představit. Miluju yettiho, ať už je skutečný, nebo ne, ale myslím, že skutečný yetti používá znakovou řeč a je zamilovaný do ženy, která je hluchá. Líbí se mi, že jsem to dokázal zahrnout a využít to jako silnou stránku. A bylo skvělé zachytit Portland kolem let 2012 a 2013. Tehdy byl jiný a já jsem rád, že jsem zaznamenal ty pocity a podstatu. Je to stále mé nejoblíbenější město v USA a žít tam bylo hezké dobrodružství.

U nakladatelství Golden Dog vám letos vychází novela Porn Land (2022), česky Pornoland. Anotace slibuje bizarro s nádechem porna. Co od knihy mohou čtenáři čekat? Mohou se těšit na originálně zpracované erotické scény?

Och, HODNĚ originálně zpracovaných erotických scén. To bylo u této knihy součástí mého cíle. Je to do jisté míry parodie na pornografii, ale také jsem chtěl ukázat svobodu projevu porna a to, jak je porno legitimní, je naší součástí a je zábavné i vzrušující. Je to oslava sexuality a zároveň podvratná parodie promlouvající ke konzervatismu a jeho bezuzdnému nárůstu útlaku. Když jsem ji před dvanácti lety psal, představa, že by pornografie mohla být postavena mimo zákon, byla přitažená za vlasy. Ale v USA, kde žiji dnes, už to tak přitažené za vlasy není. Vzhledem k tomu, že evangeličtí křesťané aktivně a cíleně pronikají do vlády s jediným cílem – zanést své náboženské doktríny do zákonů, kterými se řídíme my ostatní „svobodní lidé“, se to začíná blížit reálné hrozbě.

Čtenáři mohou očekávat humorný dobrodružný příběh se spoustou sexu a nahoty. Je to městská fantasy se dvěma nešťastnými antihrdiny, kteří objevují svou vlastní sexualitu a učí se nebýt tak upjatí vůči ostatním lidem, zatímco prožívají dobrodružství ve světě zrozeném z pornografie. Je to divné, vtipné, sexy a snad i k zamyšlení.

Jak se stavíte k zobrazování nahoty ve fikci? Jde podle vás o prvek, který může příběh vylepšit, popřípadě nějak ozvláštnit?

Nahými se rodíme. Jsem si jistý, že v životě každého z nás se už někdy stalo, že trávil čas nahý v horkém prameni, na pláži, v lese, na balkoně, v obývacím pokoji, ložnici nebo bazénu a prostě si užíval být bez oblečení, což určitě může vést k různým situacím. Kdybyste vyprávěli příběh mého života, byla by tam nahota, dokonce i setkání s medvědem – což z chození nahý po horách a sbírání borůvek dělá zajímavý příběh. Má ve fikci své místo, stejně jako všechno ostatní. Některé příběhy sexuální situace a nahé lidi potřebují, jiné ne. Některé příběhy potřebují vraždy, komedie, existenciální hrůzu, drogy, lásku, vesmírné lodě… Ne každý příběh potřebuje nahé lidi nebo sexuální scény, ale určitě je to pro některé důležité a smysluplné a rozhodně je přirozené je dodat.

S jakou největší výzvou jste se jako spisovatel musel během vaší kariéry potýkat?

Jako u každé velké výzvy jsem to já sám. Od psaní a dobrého psaní až po to, jak se vypořádat se svým uměním jako kariérou. Jsem poctivý člověk, který nehraje dobře podle libovolných nebo společensky očekávaných pravidel.

Jako dítě jsem chodil do vojenské školy a poznal způsoby politické společnosti. Připadá mi to směšné. Nepodlézám lidem, nedělám, co se očekává, nepodléhám institucím ani nepředstírám, že jsem někdo, kdo nejsem. Takže to pro mě není snadné v žádné pracovní situaci, protože si nenechám líbit blbosti, sám je nerozdávám. Nutí mě to odcházet od situací a příležitostí kvůli sebeúctě. Přicházím o spoustu kariérních příležitostí jen kvůli tomu, že kašlu na společenské a obchodní normy. Normálnost je sekta a já k ní nepatřím. Psaní pro radost je to pravé. Vydávání je tak trochu bonus, pokud se k němu nevážou nějaké závazky. Rozhodně se tím neživím a nepředpokládám, že se tím někdy budu živit. Ale nakonec jsme všichni sami sobě kritiky, že?

Děkuji vám za tento rozhovor. Rozhodně patří k mým nejoblíbenějším. Vážím si otázek a doufám, že každý, kdo ho čte, na ně dostane příjemné odpovědi. Děkuji za tu možnost a za vydání mé malé knížky.