ROZHOVOR: Kealan Patrick Burke

ROZHOVOR: Kealan Patrick Burke pro vás připravil Daniel Palička a dozvíte se opravdu hodně o tomto americkém, i když původem irském autorovi. V nakladatelství Golden Dog mu již vyšla kniha Kyselé bonbony a aktuálně se chystá román Rodinka (Kin).

Narodil jste se v Irsku, konkrétně ve městě Dungarvan. V roce 2001 jste se ovšem přestěhoval do Ameriky. Co vás k tomuto kroku přivedlo? Ovlivnilo toto rozhodnutí vaši spisovatelskou kariéru? 

Ano, rozhodně. Po absolvování žurnalistiky jsem si poměrně rychle uvědomil, že v tomto oboru není žádná volná pracovní pozice, takže když se naskytla možnost odjet do Ameriky, rychle jsem po ní skočil. Díky své tehdejší ženě jsem si mohl vzít rok na psaní a zjistit, jestli z toho zvládnu něco vytřískat. Investice se naštěstí vyplatila a od té doby se psaní věnuji.

Za svůj život jste vystřídal mnoho povolání. Pracoval jste například jako číšník, učitel dramatu, strážný nebo prodavač. Co jste si z těchto životních zkušeností odnesl? Promítly se nějak do vašich knih?

Velmi. Práce v těchto zaměstnáních mi pomáhá dodat mým postavám pestrost a autenticitu. Jen z vašich výše uvedených příkladů: moje novela Guests se odehrává ve smyšlené verzi přímořského hotelu, kde jsem pracoval jako číšník; hlavní postava novely You In? je člen ochranky, který hlídá strašidelný hotel, a moje povídka Hoarder dokumentuje osud nešťastného prodavače, který prodává své zboží nesprávné osobě. Takže tato zaměstnání, jakkoli jsem některá z nich nenáviděl, se ukázala pro mou práci jako cenná.

Také jste byl zpěvákem v grungeové kapele. Nicméně v jednom rozhovoru jste uvedl, že si poslechnete hudbu z různých žánrů (blues, klasická hudba, soul apod.). Vnímáte hudbu jako nedílnou součást vašeho života?

Bože, ano. I když při psaní hudbu neposlouchám (příliš mě rozptyluje), považuji každou píseň za příběh a různé hudební žánry mě dojímají stejně jako výtvarné umění, filmy, divadlo a knihy. Bez nadsázky mohu říct, že můj život by byl bez kouzla hudby mnohem prázdnější, ať už jde o rap, rock, klasiku, blues, soundtracky, jazz, techno… Pokud to ve mně něco vyvolává, okamžitě si mě to přitáhne.

Jednou jste dokonce zazářil jako herec. Konkrétně postava Coryho v nezávislém snímku Slime City Massacre. Za roli jste v roce 2010 získal ocenění PolyGrind Film Festivalu v kategorii Nejlepší herec. Jak roli Coryho zpětně vnímáte? Byla pro vás náročná?

Určitě to byla výzva. Na střední a vysoké jsem sice hrál divadlo, ale ani tehdy, ani teď se nepovažuji za velkého herce – což je jistě zřejmé, pokud jste film viděli. Ale také mám názor, že když mě někdo požádá, abych dělal něco, co posouvá mé hranice a je to dobrodružství, které stojí za to, musím to udělat, jinak bych si navždy říkal, co by bylo, kdyby, a to by mě přivádělo k šílenství. Role Coryho mi umožnila vyplnit prázdná místa, takže to byla úžasná zkušenost. Greg Lamberson, režisér, mě dokonce nechal napsat několik scén, aby vše sedlo, a to byla velká zábava. Celá ta zkušenost byla neuvěřitelná a měl jsem možnost pracovat s několika opravdu milými a talentovanými lidmi, s mnohými z nich se přátelím dodnes.

Když se nevěnujete psaní, navrhujete obálky knih prostřednictvím své společnosti Elderlemo Design. Co všechno obnáší designování obálek a co vás na této práci baví?

Stejně jako psaní je i navrhování knižních obálek dalším prostředkem uměleckého vyjádření. Autor mi řekne, co by na obálce chtěl znázornit, a já se s pomocí fotografií z databází nebo vlastních fotografií a kreseb snažím co nejvíce jeho představě přiblížit. Může to trvat několik kol dolaďování, ale nakonec cíle vždy dosáhneme.

Popravdě řečeno, s nástupem umělé inteligence už mě o ně ale nikdo tolik nežádá a v důsledku toho mě tento proces začíná unavovat. Už to prostě není taková zábava. Z finančního hlediska se to změnilo z práce na plný úvazek na velmi příležitostnou činnost, která na chleba nevydělá, takže nevím, jak dlouho to ještě budu nabízet jako službu.

Nyní přejdu k vaší literární kariéře. Ve vaší tvorbě se často zaobíráte tématy jako rodina a důležitost přátelství. Jakou roli hrají obě témata v lidském životě? Myslíte si, že rodina nebo přátelé vás mohou někdy zničit nebo posunout špatným směrem? 

Samozřejmě. Rodina, přítel nebo cizí člověk, každý má schopnost někoho zničit. Je to bohužel součást toho, kým jsme, a na své cestě životem potkáváme mnoho lidí, kteří nám ubližují a směřují nás špatným směrem. Psaní mi poskytuje příležitost studovat to podrobněji a často tyto špatné vlastnosti, s nimiž jsem se setkal, a traumata, která jsem prožil z rukou druhých, tvoří páteř mých příběhů. Studuji lidské vztahy a vlastnosti ve snaze porozumět jim, pokud je něco takového vůbec možné. Velká část psaní spočívá v pochopení toho, kým jsme, ať už v dobrém, nebo ve zlém.

Vaše rodné město Dungarvan jste několikrát použil jako dějiště svých příběhů (např. v sérii o Timmym Quinnovi). Když Dungarvan využíváte v nějakém hororovém příběhu, jak s ním pracujete? Snažíte se ho uchopit tak, aby bylo co nejvěrnější realitě, nebo si některé věci upravujete dle potřeby?

Od obojího trochu. Pro druhou knihu z této série, The Hides, jsem dostal za úkol obnovit, jak vypadalo mé rodné město před mým narozením. Abych toho dosáhl, obrátil jsem se na místního historika a na svého otce, který pracoval v továrně na kůže, jež se v příběhu objevuje a která už neexistuje. S jejich pomocí se mi podařilo obnovit vzhled a atmosféru místa, přičemž jsem si dovolil pouze určité geografické a historické úpravy, u nichž jsem měl pocit, že by to příběh vylepšilo.

Vaší první publikací byl příběh Praying for Angels, který pojednával o klukovi zavřeném na půdě a opuštěném vlastní matkou. Jak se vám píšou příběhy s mladými protagonisty v hlavní roli? Umíte se při psaní vcítit do dětských duší?

Moje vlastní dětství bylo více než plné temnoty a traumat, takže z toho při psaní o dětech hodně čerpám. Problém s traumatem je, že se na něj těžko zapomíná. Dospělost vzpomínky ne vždy rozmělní, takže ano, je pro mě snadné vcítit se do dětí v mých knihách, zejména do těch, které jsou nuceny si uvědomit, že svět může být velmi kruté místo.

Také musím zmínit vaši první povídkovou sbírku Ravenous Ghosts (2003) obsahující sedmnáct povídek. Máte z této publikace nějaké oblíbené příběhy, na které nedáte jen tak dopustit?

Protože je to moje první kniha, považuji ji také za nejhorší ve srovnání se vším, co přišlo potom. Vyšla ještě předtím, než jsem našel svůj hlas, ale určitě jsou v ní záblesky stylu, které dokážu ocenit i dnes, v povídkách jako The Room Beneath the Stairs nebo They Know, a představuje historickou časovou kapsli toho, jaký jsem tehdy byl spisovatel, takže ji rozhodně nemám nerad.

Dále bych přešel k sérii o Timmym Quinnovi, která odstartovala novelou The Turtle Boy (2005). Za knihu jste obdržel cenu Brama Stokera. Berete The Turtle Boy jako zásadní milník ve vaší spisovatelské kariéře?

Turtle Boy změnil všechno. Tehdy to byla nejambicióznější věc, jakou jsem kdy napsal, a představovala okamžik, kdy jsem plně uvěřil, že se psaním mohu živit, že jsem konečně „dobrý“ spisovatel, jakým jsem se snažil být. Získat cenu Brama Stokera byla pocta, o které jsem snil od chvíle, kdy jsem v pubertě viděl tato slova na obálce knihy Deana Koontze, takže to bylo nesmírně povzbudivé.

Série o Timmym Quinnovi dohromady čítá 5 novel a pojednává o jedenáctiletém chlapci, který má schopnost vidět duchy a musí jim sloužit. Timmyho sledujeme od jeho mládí až po dospělost. Měl jste od začátku jasno, jak se bude charakter Timmyho Quinna vyvíjet, nebo nápady přicházely za pochodu?

Když jsem napsal Turtle Boye, byl to konec příběhu. Neměl jsem v úmyslu psát další knihy ze série, dokud mě Richard Chizmar z nakladatelství Cemetery Dance Publications nepožádal, zda bych nenapsal něco pro jeho řadu novel. Když jsem přemýšlel o nápadech, Timmy Quinn se mi vrátil a já ho viděl jako někoho staršího, pronásledovanějšího, uvězněného v bludném kruhu pomsty, který ho vyčerpal. To mě zaujalo, stejně jako nápad zasadit příběh do mého rodného města. Ale abych odpověděl na vaši otázku, vždy jsem měl jen mlhavé představy o tom, kam série směřuje. Stejně jako u všeho, co píšu, se mi příběh odhaluje až při psaní, a tak to mám rád. Je to tak napínavější.

U hlavního hrdiny ještě chvíli zůstaneme. Když se na Timmyho podíváte detailněji, co na něm máte nejraději a v čem může být pro čtenáře jako postava inspirativní?

Líbí se mi, že se nikdy nevzdává, přestože by bylo mnohem jednodušší skoncovat sám se sebou. Líbí se mi, že se distancuje a izoluje, aby ochránil ty, které má rád. A když přijde čas, aby se obětoval, udělá to nesobecky, protože ví, že tím zachrání nás ostatní. Jistě, je pronásledovaný a prošel si peklem, ale je to také hrdina.

Když jste sérii postupně psal, jak jste si volil náměty na jednotlivé díly? Snažil jste se v nich co nejvíce reflektovat aktuální životní etapu, v níž se Timmy nacházel, nebo jste s dlouhotrvajícím narativem pracoval úplně jinak?

Vždycky mě lákalo skočit v čase dopředu, abychom viděli, jakou daň si na Timmym vybral jeho „dar“, a když jsem si představil, v jakém stavu ho najdeme o všechny ty roky později, kdy Timmy hledá útěchu před těmi děsivými zjeveními, příběhy se psaly samy. Ale když se na ty knihy dívám zpětně, vidím, že každá z nich má ve skutečnosti nějaké téma, od rodiny přes zradu, spiritualitu až po obětování, všechno je tam.

Cizí vám nejsou ani novely. Ostatně máte jich na kontě strašně moc. Jako příklad jmenujme třeba Midlisters (2007), Seldom Seen In August (2013) nebo The Tent (2018). V čem je novela lepší oproti románům nebo povídkám? Nabízí podle vás jiné tvůrčí možnosti?

Neřekl bych, že je lepší, ale rozhodně se v ní cítím nejlépe. Novela vás nutí udržet tempo, obejít se bez plev a přejít k jádru věci. Když nemáte čas na zdlouhavé případy květnaté prózy nebo rozvláčné meandry, může to být elegantní a poutavé čtení. Nejsem si jistý tvůrčími možnostmi, ale rozhodně to podporuje úspornost slov a důslednou sebekontrolu, a to jsou pro spisovatele dobré lekce. Vstoupíte dovnitř, vyprávíte příběh a vystoupíte.

Kromě románů a různých novel jste se také věnoval komiksům (seznam grafických románů, na kterých jste se podílel, mohou čtenáři omrknout přímo zde). Jaký máte vztah ke komiksům? Myslíte si, že horor v komiksu může fungovat?

Samozřejmě! Horor může fungovat v jakémkoli médiu nebo formátu a já obzvlášť rád vidím své příběhy ilustrované v komiksové podobě, zvlášť když jsou jejich autory jedni z nejlepších v oboru. Hororové komiksy čtu už desítky let, ale dlouho jsem netušil, jak se do jejich psaní pustit. Spisovatel a nakladatel Steve Hoveke mi pomohl seznámit se s legendární Sandy King Carpenter, která vede Storm King Comics se svým manželem, filmovým režisérem Johnem Carpenterem, a od té doby píšu příběhy pro jejich každoroční komiksovou antologii Tales for a Halloween Night. Je to nesmírně potěšující.

Česky vám u nakladatelství Golden Dog vyšla novela Kyselé bonbony (2015, česky 2022) a již letos vám u stejného nakladatele vyjde román Rodinka (2011). Jak spolupráce s Golden Dogem započala? A když se vybíraly knihy, které by měly vyjít česky, věděl jste od začátku, že by měla padnout volba na uvedené tituly?

Nakladatel Martin Štefko mě oslovil na Facebooku, jestli bych neměl zájem vydat některou ze svých knih v češtině, což jsem samozřejmě velmi uvítal, protože žádná z mých knih dosud v češtině nebyla k dispozici. Myslím, že to byl Martinův návrh na vydání knih Sour Candy a Kin, což byla rozumná volba vzhledem k tomu, že jde o mé nejoblíbenější a nejprodávanější tituly v angličtině.

Otázka závěrem: Je podle vás člověk monstrum?

Všichni máme v sobě monstra. Někteří z nás je přemáhají. Jiní je nechávají zvítězit.