ROZHOVOR: Kateřina Malec Houfková

Rozhovor: Kateřina Malec Houfková připravil Daniel Palička. Představuje tak autorku, která je u Golden Dogu známá zatím jen jako povídkářka, ale přesto všichni věříme, že se od ní v budoucnu dočkáme něčeho delšího.

Jste autorkou mnoha hororových povídek. Nicméně ve Fajn pokecu s Václavem Votrubou jste řekla, že se za hororovou spisovatelku nepovažujete a že píšete věci i z mnoha dalších žánrů (realistická próza, sci-fi atd.). Jsou žánrové škatulky limitující? Myslíte si, že mohou vytvářet mylný obraz o tvorbě konkrétního autora?

Mylný obraz asi ne… Možná trochu zjednodušený? Žánrové škatulky vidím jako takové berličky, které slouží často spíš čtenářům než autorům. Píšu věci i z jiných žánrů, ale zároveň mi přijde, že i mé hororové povídky asi taky nejde jednoznačně řadit mezi horor, i když nesou prvky hororu a vyšly v hororových antologiích. Na druhou stranu i žánr hororu má velké rozpětí a řekla bych, že naše antologie Smečka je toho důkazem.

Jaký máte vůbec vztah k hororu? Co na tomto žánru máte ráda, co vás na něm naopak štve?

Jako čtenářku mě dost baví klasika – Bram Stoker, Edgar Allan Poe, Daphne du Maurier, Shirley Jackson i Ira Levin. Spíš než krváky a gore jsou mi bližší příběhy, kterým je vlastní tajemná atmosféra, tíživé dusno, nečekané zvraty a hra s myslí čtenáře / diváka. Co naopak nemusím – ne že by mě to vyloženě štvalo, ale ráda to přenechám jiným čtenářům – jsou příběhy, které mají primárně jen znechutit, ale chybí jim nějaká hlubší myšlenka nebo dobrá zápletka.

Zaujala mě věta, která visí na vašich webových stránkách. Cituji: „Píšu. O děsech uvnitř i kolem nás, o krásách v každodennosti, o sobě i o tobě. A tak.“ Když píšete nějaký příběh, inspirujete se více krásami každodenního života, nebo negativními stránkami naší existence? Co vás dokáže víc ovlivnit? 

Řekla bych, že se inspiruji obojím. Z mého pohledu jsou to dvě strany jedné mince. Líbí se mi představa zachycení blakeovského světa v zrnku písku – lapení do slov něčeho všedního, drobného, co vlastně utváří svět, ale může i ten svět znamenat. Na to je skvělá poezie. Mám taky ráda Virginii Woolf a z jejích knih je patrné, že jí se právě dařilo skvěle zachytit běžné věci, které se nám uchycují ve vědomí, aniž bychom si jich běžně všimli. Naopak pokud chci psát o „negativních stránkách naší existence“, jak říkáte, tak se zobrazují nejlépe v kontrastu s krásou. Je to jako stínová silueta – stín je vidět, jen proto, že ho lemuje světlo. Jde to tedy ruku v ruce.

Na předchozí otázku krátce navážu. Myslíte si, že lidé a jejich činy jsou nejlepším zdrojem inspirace?

Lidé jsou tím nejlepším zdrojem inspirace, bez lidí by obecně bylo nudné psát, a to nejen proto, že by to nikdo nečetl. Když píšu, tak se bezpochyby inspiruju v mém okolí – sleduju dialogy, reakce, ale i gesta…Řekla bych, že většina autorů to musí mít trochu odkoukané.

Studovala jste literaturu a žurnalistiku v Brně, přitom původně pocházíte z Českých Budějovic. Co vás přivedlo do Brna a jak zpětně vzpomínáte na svá studijní léta?

Do Brna mě přivedlo právě to studium. Tehdy jsem byla přijata na víc škol a rozhodovala jsem se, jestli zůstat v Budějovicích a studovat psychologii, nebo jít do Brna na literaturu. Zvolila jsem druhou možnost. Nejen proto, že jsem ráda četla, ale taky jsem tehdy dost toužila po změně. Chtěla jsem vypadnout. Je vlastně fascinující, jak místa a prostor, kde žijeme, formují náš život a možnosti. Když jsem se přestěhovala do Brna, byla jsem nadšená. To město mám ráda, ale navíc jsem se dostala do skupiny lidí, které zajímala literatura stejně jako mě. A myslím, že jsem měla celkově hodně štěstí na lidi a už tehdy v prváku jsem navázala přátelství, která stále trvají a jsou (snad) i na celý život. 

Co jste si ze studia literatury a žurnalistiky odnesla? Využila jste některé znalosti ve spisovatelské branži?

Kdo chce psát, musí i hodně číst a při studiu literatury toho člověk načte opravdu kvantum. Naopak z žurnalistiky jsem si nejspíš odnesla ten řemeslný pohled na psaní, který je někdy taky potřeba.

Mezi vaše koníčky patří cestování. Čím vás cestování obohacuje a co vás baví na poznávání jiných krajin a cizích kultur?

Mám ráda cestování, ale momentálně jsem na rodičovské s osmiměsíční dcerou, tak se to zatím úplně neslučuje. Každopádně na cestování je podle mě cenné to, že se člověk vymaní ze svého zatuchlého stereotypu a otevře oči. Není náhoda, že mám nejlepší nápady na psaní právě na cestách a všechny si poctivě zapisuju. Člověk má čas snít s otevřenýma očima a není zahlcen povinnostmi.

Je taky důležité pravidelně se vystavovat jinakosti – krajin, kultur, ale i v jakékoliv jiné podobě. Držíme si tak otevřenou mysl. Opravdu nemám ráda takovou tu nevraživost, když si lidi ukazují na někoho, protože je jiný nebo někam nezapadá – ať už třeba barvou pleti, oblečením nebo jen smýšlením. Myslím, že to pramení ze strachu z neznámého a toho, že se člověk uzavře ve své bublině, kde je mu samotnému dobře a předstírá, že všude na světě je to stejné. Jinakost děsí. Za mě je ale obohacující. Jo a jídlo – baví mě na cestách zkoušet nové chutě.

Zaujalo mě, že učíte cizince mluvit česky. Vzhledem k tomu, že cestujete, to pro vás asi není žádný problém. Přesto se zeptám, jaké to je pracovat s lidmi z celého světa, kteří mají odlišnou mentalitu než vy sama? Probíhají vzájemné interakce bez problémů?

Co si vzpomínám, tak nikdy jsem žádné problémy neměla a pokud ano, tak to určitě nepramenilo z odlišné mentality. Zajímá mě naopak, jak to mají jinde, a asi nejvíc osvěžující pro mě je, že můžu sdílet jejich pohled na nás a naši zemi zvenčí. Cizinci jsou k nám někdy kritičtí, ale tím, že si Česko vybrali za svůj domov, tak často vidí pozitiva tam, kde my si je ani neuvědomujeme.

Mezi země, které jste během života navštívila, patří Maroko, kde jste mimo jiné bydlela přibližně půl roku v rámci vašeho doktorátu na literatuře. Čím vás tato země překvapila, ať už pozitivně, či negativně? Plánujete se do ní někdy vrátit? 

Maroko jsem si zamilovala a časem se tam určitě vrátím. Někdy si v hlavě přehrávám určité momenty nebo spíš pocity, jak jsem se cítila na konkrétních místech, a je to uklidňující a tak nějak hřejivé. Přemýšlím, čím mě Maroko překvapilo. Asi tím, že je to jako cestovat v čase. Když procházíte medínou, nemůžete si být jisti, jestli jste v osmnáctém nebo jednadvacátém století. Bydleli jsme v Marrákeši a jediné negativum za mě bylo, že v centru na Evropany místní koukají jen jako na chodící peněženky a snaží se vám mermomocí něco prodat. Na turistická místa jsme ale nechodili často a měli jsme pronajatý byt mimo centrum, takže jsme se s tím v běžném životě nesetkávali tak často.

Kromě psaní povídek se věnujete práci v PR a publicistickým textům. Vaše články vyšly na platformách jako Vaše literatura, Topzine nebo iDnes.cz. Také jste přispívala na svůj vlastní blog a netajíte se tím, že si píšete poezii do šuplíku. Jak zvládáte přebíhat mezi tolika odlišnými žánry? Píše se vám lépe fikce nebo publicistické texty?    

Přebíhám mezi žánry podle momentální nálady a rozpoložení. Vlastně je to pro mě pohodlné, že mohu použít žánr, na který se zrovna cítím. Myslím, že žánr není formička, do které se nutně musíme nacpat. Naopak bych si žánry představila spíš jako paletu barev, ze kterých si můžu vybrat. Někdy se mi píše lépe fikce, jindy publicistika, ale spíš záleží na tom, u čeho mám bližší deadline.

Nyní k vaší literární tvorbě. Vaše povídky publikovaly časopisy jako Howard, Krátký řez nebo Estetično. Jak se autor může dostat do různých magazínů? Je na to nějaký trik?

Přímo trik na to asi není. Já jsem měla štěstí, že jsem v několika případech dostala nabídku na publikování nebo jsem reagovala na výzvu pro autory. Ale rozhodně není od věci to prostě jen zkusit a ozvat se. Nic tím určitě nezkazíte.

Knižně jste debutovala v antologii Jihočeský horor (2021), kde vám vyšla povídka Pod zvonem. Kniha prezentuje příběhy od autorů, kteří pochází z oblasti jižních Čech. Vy osobně máte k této části Česka velice vřelý vztah. Nicméně co máte na jižních Čechách nejraději? Která místa byste nejvíce vyzdvihla?

To je těžké takhle říct, protože nejsem objektivní. Mám nejraději České Budějovice, protože to je prostě moje doma. Budějce jsou podle mě také výjimečné svým osobitým kulturním podhoubím. Jsou tam skvělé akce.

Při psaní povídky Pod zvonem jste se inspirovala historickým hostincem U Tří stříbrných zvonků, dnes známým jako hotel Zvon. Proč jste zvolila zrovna tohle místo? Máte k němu nějaký specifický vztah?  

Nemám nějaký specifický vztah konkrétně ke Zvonu, ale obecně hotely a obzvlášť ty s historií mi přijdou jako velmi zajímavý námět. Hotelový pokoj je sám o sobě hrozně fascinující prostor, který se rodí s každým nově příchozím nocležníkem. Pokaždé se snaží tvářit, že je tam jenom pro nás – vše je naleštěno a nově povlečeno, přitom tam byly desítky, stovky, tisíce lidí před námi. Ale i tak se rádi poddáváme tomu pocitu, že jsme jediní. Zvláštní.

V rámci projektu Kolébka vám v roce 2022 vyšla audiopovídka Na háčku. Popisujete ji jako tzv. povídačku, tedy něco mezi pohádkou a pověstí. Jak jste audiopovídku vytvářela? Postupovala jste stejně jako u klasické psané povídky, nebo se tvůrčí proces lišil?

Proces psaní byl za mě stejný. Ale z výsledku jsem byla nadšená. Bylo to vůbec poprvé, co jsem slyšela, jak někdo namluvil něco, co jsem napsala. Měla jsem z toho hroznou radost.

V antologii Smečka vám vyšel příběh Na konec cesty. Když jste psala povídku na téma pes, jak jste při psaní postupovala? Konzultovala jste nápady s Jiřím Sivokem, editorem celé sbírky?

Jirka mi nechal celkem volnou ruku a jsem mu za to vděčná. V průběhu psaní jsem povídku nekonzultovala, poslala jsem až hotovou věc a doufala, že se bude líbit. Naštěstí mi to prošlo. Povídka vznikla tak, že jsem vzala jeden svůj starší nápad, který jsem měla někde zapsaný a chtěla z něj udělat povídku. Když jsem do toho zasadila právě motiv psa, tak to všechno do sebe zapadlo.

Na co se od vás čtenáři mohou těšit v budoucnu? Pracujete na nějakých nových povídkách? A dočkáme se někdy vašeho cestopisu?

Na cestopis to moc nevidím, ale mám v zásobě i jeden nápad na příběh zasazený do scenérie Maroka. Mám teď rozepsanou jednu povídku a určitě bych ráda napsala i něco delšího – novelu, román. Tak uvidíme. Něco se rýsuje, ale jde to momentálně velmi pomalu.

Otázka závěrem, jakou roli hraje psaní příběhů ve vašem životě? Jde o únik od reality?

To je dobrá otázka, sama nad tím někdy přemýšlím. Určitě je to únik od reality, ale to je i čtení příběhů, nejen jejich psaní. Ne vždy se to zadaří, ale úplně nejraději mám, když se do psaní ponořím a prýští to samo. To je to správné odpojení od reality a vlastně i takový teleport rovnou do příběhu.