ROZHOVOR: Erik Hofstatter

Erik Hofstatter je autor, který se narodil v České republice, ale v současné době žije ve Velké Británii, a to již tak dlouho, že se jeho mateřštinou stala spíš angličtina. V té také píše své texty, což jeho knihu Vzácný druh řadí k překladovým kouskům nakladatelství Golden Dog. V rozhovoru jsme se více podívali na jeho vztah k České republice a na tvorbu. Článek ROZHOVOR: Erik Hofstatter připravila Ivana Gašparíková, odpovědi přeložil Martin Štefko.

Co vám chybí z České republiky? Máte k ní ještě nějaký vztah?

S Českou republikou mám zábavný vztah. Je to dobrá milenka. Chybí mi jídlo, ale před více jak deseti lety jsem se rozhodl pro veganský styl, takže teď mé jídlo určuje hlavně sebekázeň. Vzpomínky stále chutnají dobře. To stačí. Mám také štěstí, že mám v Česku pokrevního bratra, známe se od šesti let a jeho pohostinnost je nevídaná. Přiletěl jsem loni v říjnu, koupil si dům na okraji Brna, pili jsme u lesa pivo, jedli dobré jídlo, honili se za vzpomínkami, do toho nám zpívala řeka. Je to svatyně, do které můžu utéct před myšlenkovým chaosem.

Sledujete literární scénu v České republice, případně jakého českého autora máte rád?

Bohužel, česká literární scéna je pro mě neprobádané území. Už jsem tak dlouho mimo, ale doufám, že v budoucnu budu mít víc času na objevování nových talentů. Poslední knihou, kterou jsem četl, byla Čachtická paní od Jožo Nižňanského. Nesmrtelná klasika, která mě zasáhla. Možná mi doporučíte nějaké současné české hlasy?

Když píšete své příběhy, nebojíte se někdy sám sebe? A co si myslí o vaší tvorbě rodina a blízké okolí?

Zvrácenost mých vlastních kontroverzních myšlenek mě neděsí (vím, že jsem chorý), ale někdy se děsím toho, jak intenzivní jsou mé emoce. Sestup do těchto hlubin není příjemný. Cítím toho hodně. Někdy všechno najednou. Myslím, že právě proto je psaní tak účinné. Abyste dokázali přenést syrové emoce na stránku, musíte umět plynule prožívat bolest. Po napsání obzvlášť vyčerpávající scény potřebuju panáka absintu, abych se uklidnil. Jsem samotář, pohybuji se ve stínech a opravdoví přátelé vědí, že o svém psaní nerad mluvím. Je to moje stránka, kterou nechci, aby viděli. Jsem kaleidoskop pestrých pocitů, některé jsou temné, jiné světlé, ale vždy se hledají. Poslouchám svůj instinkt. Píšu to, co právě cítím. Neplýtvám energií na to, co si o mně myslí ostatní. Jsem přírodní síla.

Všimla jsem si, že kulisy z ČR jste využil například v románu Katerina (2015), myslíte si, že toto zázemí knihy je pro Angličany lákavé?

No jasně. Píšu o zajímavých místech. O minulých nebo budoucích návštěvách. Praha je známá svou gotickou architekturou, alchymií a temnou historií. Jako spisovatel si myslím, že je důležité vybrat si prostředí, které čtenáře okamžitě zaujme.  Přimět je k procházce, dokonce je provést, někdy i imaginárními ulicemi.

Kde se inspirujete? Jaká témata si myslíte, že jsou pro fanoušky hororů nyní populární?

Inspiraci můžeme načerpat z každodenních setkání. Lidé, které potkáváme, místa, kam cestujeme. Vztahy, které za sebou zanecháváme. Fascinují mě detaily (a ztrácím se v nich), které většina lidí přehlíží. Čím víc jste toho prožili, tím víc máte co říct. Osobně hledám originalitu v hororových tématech. Nebo její drobky. V dnešní době je nesmírně těžké být originální, ale pořád to jde. Například film Sirotek. Myšlenkový zvrat, který nikdy nečekáte. Potřebujeme víc takových.

V únoru 2022 vám vyjde u Golden Dog novela Vzácný druh. Proč jste vybral k publikaci v rodné zemi právě tento příběh?

Vzácný druh zůstává mou nejúspěšnější knihou, a tak doufám, že i v České republice udělá vlny. Mám pocit, že jsem vystoupal na tvůrčí vrchol. Zmatky a nesčetné zvraty, které se pomalu rozplétají na tak malém prostoru, jdou důvodem toho, že jsem na toto dílo opravdu hrdý.

Kdy jste začal psát a proč vlastně?

Slova ze mě začala padat asi před deseti lety, když je zachytil papír. Skončil mi dlouhodobý vztah, byl jsem mezi zaměstnáními, naboural jsem auto, neměl jsem na nájem – pak mě zachránila noční směna. Vzdal jsem se bojových umění. Přes den jsem spal a nemohl jsem chodit na tréninky. V noci jsem odemkl nový způsob vyrovnávání se sám se sebou – vyprávění příběhů. Všechny ty emoce musely někam jít.

Dal byste si piknik v parku raději s Polednicí, nebo s Klekánicí, a proč právě s tou vybranou?

Rozhodně Klekánice. Je to spřízněná duše. Oba unášíme děti po setmění.

Jaký máte celkově názor na literární scénu? Máte pocit, že toto řemeslo upadá, díky tomu, že publikovat může opravdu každý?

To je hlava 22. Každá mince má dvě strany. Je skvělé, že stále více lidí využívá své tvůrčí svobody a může si vydávat knihy vlastním nákladem, ale trh je přesycen (často) špatně napsanými knihami a vyniknout se stává bojem Davida proti Goliášovi. ALE, ústní předání je stále nejlepším prodejním argumentem, takže pokud vaše dílo vyniká nad ostatními, lidé se o něm dozvědí.

Kromě psaní a čtení, čemu se ještě věnujete ve svém volném čase a co si rád dopřáváte?

Jsem duchovní poustevník a rád krmím svou duši poezií, objevuji nová místa, piji víno na měsícem osvětleném břehu řeky, cvičím svou mysl i tělo, ale někdy vyměním klid za chaos a odvážu se na rockovém koncertě.

Plánujete v ČR vydávat i svá jiná díla?

Spolupráce s Golden Dogem mě velmi bavila a nemohu dostatečně vyjádřit svůj vděk za to, že vdechl Vzácnému druhu nový život. Martin Štefko je nesmírně profesionální, pronikavý a nadaný člověk a doufám, že se brzy zase sejdeme.

Gilotina, nebo šibenice?

Gilotina, do všeho jdu bezhlavě, hahaha.