ROZHOVOR: Červi v hlavě

Kniha Červi v hlavě je venku, už ji mám na skladě, tak se pojďme podívat, co nám ke knize a vůbec k tvorbě nebo o sobě řeknou její čtyři autoři: Karin Novotná, Kristýna Lyach, Jarka Pelikánová a Jiří Koreš. Článek ROZHOVOR: Červi v hlavě připravil Honza Vojtíšek.

Co svede čtveřici autorů a autorek do jedné povídkové knihy?

Karin Novotná: Nadšení a hlavně proaktivita jednoho z nich – u nás to byl Jirka, kdo ke konci ročního kurzu tvůrčího psaní pro pokročilé navrhl, že dáme dohromady povídkovou sbírku. Nejdřív jsme kolem toho chodili tak jako opatrně, ale on prostě řekl to kouzelné „co kdyby…“ a hezky ten proces nalajnoval – jednou měsíčně se potkáme online, přečteme, co kdo napsal, probereme poznámky. V té době jsme všichni hezky bodovali v jednom z ročníků soutěže O krvavý brk, na triku jsme měli i Trojpovídky, takže se to nabízelo. A nebýt Jirky, nebyla by kniha.

Představte v krátkosti autora a autorky knihy.

Jiří Koreš: To je pro mě vždycky těžká otázka. Dělám tolik věcí, že vlastně nevím, co mě charakterizuje nejvíc, co je pro koho důležité. Abych si to ulehčil, zeptal jsem se dcer, jak by mě popsaly. Prý jsem hodný, nejlepší táta na světě, který má rád cestování, svoje děti a rád si čte knížky. Co nemám rád, to nevědí.

Povídky vznikaly přímo do Červů v hlavě nebo nezávisle na sobě a pak byly jen vybrány?

Jarka Pelikánová: Námět ve mně koloval už déle, ale až impuls vzniku Červů mě popohnal k jejich sepsání. Díky tomu nezapadly do mozkovému šuplíku s nápisem někdy to sepíšu.

Mají jednotlivé příběhy v knize něco společného, propojujícího, nebo jde o zcela samostatné povídky?

Kristýna Lyach: Jde o zcela samostatné povídky.

Jednou z častých a pro autory oblíbených otázek zní: Kde bere inspiraci. Zeptám se opačně, je nějaké místo/oblast/téma, kde byste inspiraci rozhodně čerpat nechtěli?

Jiří Koreš: Asi bych cíleně nechtěl čerpat inspiraci v tom, co už někdo napsal, nebo natočil, ale člověk se tomu úplně nevyhne. Všechno, co vidí, nebo čte, ho ovlivňuje, ať chce, nebo ne. Jde tu spíš o ten proces, nemám to tak, že bych si řekl, že dnes budu hledat nějakou inspiraci nebo že půjdu třeba schválně pro inspiraci na nějaké místo. Musí to přijít samo, naučil jsem se mít u sebe notýsek, nebo alespoň ten virtuální v mobilu, a když mě něco v běžném životě zaujme, tak si udělám poznámku. Jako třeba u dámy s kloboukem v autobusu. Taky mě zatím nikdy neinspiroval námět od někoho jiného, myslím tím, když třeba nějaký kamarád přijde a řekne, že má pro mě skvělý tip a že to rozhodně musím napsat.

Všichni jste prošli kurzem tvůrčího psaní. Existuje něco, co vám pro psaní nedá ani takový kurz?

Jarka Pelikánová: Disciplínu a víru v sama sebe. To musí přijít podle mě samo.

Dá vám autorsky více chvála vašeho díla, nebo konstruktivní negativní kritika?

Karin Novotná: Asi nějakej správnej poměr. Mám dvě úžasné beta čtenářky (zdravím Jarku a Madlu), které mi to pochválí tak akorát a pak navrhují, co by se dalo vylepšit. A ve většině případů mají pravdu. A ano, přiznám klidně i veřejně, že občas tu kritiku (teď nemyslím od kamarádů psavců) snáším dost blbě. Je to jako kopanec do žaludku. A byly dny na tvůrčím psaní, ze kterých jsme s Jarkou odcházely totálně vydeptaný právě proto, že jsme schytaly kritiku. O tom, jak moc byla konstruktivní, by se asi dalo polemizovat.

Zpracovala jste do knihy nějaký z vašich strachů? Nebo to je téma, do kterého se bojíte pouštět?

Kristýna Lyach: Já mám strachů a fóbií na rozdávání, takže se tomu většinou při psaní nevyhnu. Bojím se například zvuků ve tmě a pohledu do zrcadel v koupelně. Některé mé strachy jsou dokonce spíš úsměvné, třeba fóbie z telefonování, z červů v třešních, nebo obava z podposteláka (proto se každou noc před spaním dívám pod postel, jestli tam náhodou není).

Nakolik přínosná je pro psaní vaše profese?

Jiří Koreš: Mě ovlivňuje hodně. Pracuji jako terapeut a v podstatě denně poslouchám několik lidských příběhů. Nemůžu je samozřejmě jen tak překlopit na papír, ale občas mě zaujme nějaký bod, nebo situace. Taky si troufám tvrdit, že díky té profesi víc vím, jak lidé uvažují, jak prožívají určité situace, nebo čeho se bojí. Znám i jejich záporné stránky a zlozvyky. Každý je v sobě má.

Kolika způsoby se dá zabít motyčkou?

Karin Novotná: Padesáti dvěma.

V kolika vašich příbězích se objevila tramvaj?

Kristýna Lyach: Jen v jednom. Zatím. Ale všechny mé povídky jsou tak krátké, že je přečtete v tramvaji, než dojedete z Jindřišské devítkou na Újezd.

Přináší mikrobiologie nějaké hororové zážitky?

Jarka Pelikánová: No jéje. Zvlášť když sídlí nad patologií anebo hůř blízko IT oddělení, to pak přichází nápady skoro samy.

Děkujeme za rozhovor.