ROZHOVOR: Bezejmenná touha

Autorka: Madla Pospíšilová Karasová

Honza Vojtíšek (* 1978) se narodil v severomoravské Orlové, již skoro třicet let však žije v jižních Čechách. Milovník papírových knih, hororu, asijské ženské krásy, kozaček a nohou v nich vsunutých, japonských kapel a dobrého jídla.

V nakladatelství Golden Dog, jehož je kmenovým autorem a pravou rukou capa di tutti capi Martina Štefka mu již vyšla celá řada hororů jako je například Kazatel (2019), Ďáblův hřbet (2022) či velice netradiční hororové leporelo pro nejmenší čtenáře – Bafni na něj! (2023).

Kromě celistvých příběhů je autorem mnoha povídkových sbírek. Jmenujme například Z druhé strany (2013), Útočiště (2014), Sešívance (2018) a Sešívance: Druhý steh (2023).

Máš za sebou autorsky velmi úspěšný rok. V roce 2022 ti vyšel folk horor Ďáblův hřbet, který se odehrává ve více než temném středověku. Loni ti kromě druhého dílu Sešívanců, vyšlo dokonce hororové leporelo Bafni na něj! a nyní ti vychází pornografický román Bezejmenná touha. To jsou díla žánrově a stylově naprosto odlišná. Co se děje s Honzou Vojtíškem?

Jo, už jsme s Martinem žertovali, že asi bude docela sranda, když se někteří, co se ke mně dostali skrze Bafni na něj!, rozhodnou sáhnout po Bezejmenné touze… Neděje se ale nic. Respektive asi docela běžná věc. Dlouho jsem se profiloval jako hororový autor a vlastně se tak profiluju pořád, protože ve valné většině přemýšlím a tvořím v tomhle žánrovém koridoru. Změnilo se jen to, že v počátcích jsem prostě zkoušel napsat horor, teď chci napsat hlavně příběh. A byť se mi v hororovém žánru líbí a tvoří nejlépe a nejvíc, občas z toho vyjde něco jiného.

Ono i za Bezejmennou touhou vlastně stojí horor. Její prapočátky totiž sahají ke třem námětům, které jsem se pokoušel zpracovat/promyslet jako horory, ale pořád to nějak nešlo. No a když mi došlo, že tam vlastně horor být nemusí, najednou to secvaklo a měl jsem tři dějové linie Bezejmenné touhy z pěti. Nemyslím si, že by ta díla byla odlišná stylově. Kdo mou tvorbu sleduje déle, ví, že se v erotice, i té explicitnější, pohybuji často a rád. Takže jediná změna vlastně je, že jsem teď vypustil ten horor. I když jedna dějová linie Touhy vlastně je takový hororový thriller.

Je román Bezejmenná touha spíš pornografický nebo erotický? Jak bys jej sám charakterizoval a čím se liší od titulů typu Padesát odstínů šedi či od sérií od Penelope Bloom (Jeho banán, Její třešničky…)? Proč bychom si ji měli koupit?

Už jsem to někde i specifikoval, že na erotiku se tam hodně souloží a na porno je tam hodně příběhu. Případně o tom v žertu hovořím jako o „padesáti odstínech podle chlapa“, ale to je jen nadsázka, s touhle knihou bych to nijak nespojoval, i když se tomu patrně asi ani já, ani ona nevyhneme. Podle běžně dohledatelných definicí jde o pornografii. Je to poměrně explicitní a nic tam nezakrývám. Prostě jsem psal příběhy tak jako vždy. Od Padesáti odstínů šedi se liší věrnějším přístupem k BDSM a doufám i tím, že je to lépe napsané. Koupit byste si ji měli už pro tu krásnou obálku a nádherné ilustrace.

A teď otázka na tělo. Je Bezejmenná touha autobiografická? Sleduješ nebo čteš tituly podobného ražení? A proč?

Tak samozřejmě. Jako správný autor přece nebudu psát o něčem, co jsem na vlastní kůži nezažil a nevyzkoušel. Takže všechno, co se v knize děje, mám osobně vyzkoušené, nadělal jsem si spoustu poznámek.

Obecně mám erotiku v umění rád, takže rád po takové knize nebo filmu sáhnu. Líbí se mi na tom takový ten návrat k přirozenosti (byť erotika a porno patří mezi ty nejfantastičtější žánry – ale snad se chápeme). Myslím si, že se z nahoty, erotiky a sexu dělají často až moc velké tabu a odtahuje se to od lidského života, k němuž to ale nevyhnutelně patří. Co je pro člověka přirozenějšího než být nahý? Když je mu dobře? Když poslouchá své tělo? Posledně jsem si takhle užil úžasnou sbírku Čuňazie Nelly Černohorské či výběrovou Knihu o čuráku. Jednou za čas nakoukávám erotické filmy, co mi ještě chybí.

Ve tvé nejnovější knize jsou dokonce zmíněny reálné herečky, které se pornografickou produkcí živí. Vědí o tom, že jsi je literárně zvěčnil nebo sis od nich vzal jen pomyslnou špetku inspirace?

Sice Angel Wicky znám osobně a snad na ni mám pořád i telefonní číslo, ale ne. Ani jedna to neví. A aby si zas někdo něco nemyslel, v knize je pár hereček zmíněno, respektive jejich videa. Nevystupují tam přímo jako postavy.

V románu umně splétáš osudy a rozličné druhy chtíčů pěti hlavních postav, které se v kapitolách nepravidelně střídají, jak se ti takto složitá struktura příběhů psala? Čím jsi začal, měl jsi nějaké pevné schéma, vytýčenou časovou chronologii?

Och, díky. Trochu jsem se toho přeskakování v příbězích obával. Napsal jsem vždycky na jeden zátah celou jednu dějovou linii, od začátku až do konce. A pak se ty kapitoly proházely. Popravdě si už teď ani nevybavím, jestli to proházení byl záměr už od začátku, začal jsem tu knihu psát už v létě 2018. Tehdy jsem si myslel, že ji budu psát na přeskáčku s Ďáblovým hřbetem – když ten bude u Ivana Kučery, tak já se budu věnovat Bezejmenné touze. Po snad dvou kapitolách jsem ale zjistil, že se nezvládnu věnovat dvěma různým knihám najednou, a tak jsem Bezejmennou touhu odložil a vrátil se k ní až na jaře 2020 a během asi čtyř nebo pěti měsíců ji celou dopsal.

S tou časovou chronologií to taky ze začátku nebylo nějak promyšlené. Poznat to jde i na tom, že ne všechny dějové linie mají stejný počet kapitol. Jedna kapitola z BDSM linie se nakonec i vypouštěla, protože k příběhu neseděla. Až když jsem dopisoval poslední linii, tak mi došlo, že se všechny příběhy obecně odehrávají během jednoho roku nebo něco přes rok. Jedna vlastně jen v létě. Nakonec se to ale povedlo po kapitolách tak promíchat, že to snad i drží nějakou chronologickou linii.

V jedné z kapitol zachycuješ velice sofistikovanou verzi psychického domácího násilí,  jak se ti takové scény píší? Je to pro tebe těžké? Pracuješ kupříkladu s odbornou literaturou?

No, je otázka, jestli (a nakolik) je velice sofistikovaná a nakolik jde o „poměrně běžné“ chování, které tak někdy ani nemusí být obecně vnímáno. Faktem je, že zrovna tato postava je slepencem dvou reálných lidí a jejich chování, které je pro potřeby příběhu dovedeno do krajní meze jen lehce. V tomto ohledu jsem s odbornou literaturou nepracoval, tady to prostě sedělo postavě a to její chování vyplývá čistě z ní, z její potřeby. Popravdě jsem se při psaní soustředil spíš na trochu jinou stránku vztahu, ale stejně to vyplynulo. Ta postava prostě taková je, řekl bych, že někdo v ní třeba i někoho pozná.

A jak to se zápornýma a hajzl postavami bývá, nejen, že se dobře hrají, ale i se dobře píší, protože se u nich člověk nemusí nijak krotit a brzdit a ony pak dokonce někdy začnou žít vlastním životem a nabízet věci, které jim autor zpočátku ani neplánoval vtisknout. Takhle postava mi ožila pod rukama, často jsem se při jejím psaní škodolibě usmíval a dělalo mi radost ji kritizovat a nastavovat pomyslné zrcadlo. Jednou z mých soukromých radostí je říkat a dokazovat blbcům, že jsou blbci, a tahle postava mi to dopřála.

V jedné scéně dochází v Bezejmenné touze k aktu znásilnění, jak se ti jako mužskému autorovi vciťuje do pohledu ženy, která zažívá takovouto situaci?

Já jako autor funguji tak, že potřebuji znát konec, respektive to, kam příběh a jeho postavy hnát. Nepíšu intuitivně, potřebuji vědět, jak to skončí, ještě než začnu psát. Takže když píšu, vím, co postavy budou dělat a kam se svým jednáním/chováním dostanou. Tohle mi v dané scéně docela hodně pomohlo, protože „jsem věděl, co bude dál“. Taky jsem se spíš (již z povahy příběhu) koncentroval na agresora.

Další věc, která mi v tomhle pomáhala, byla diskuse, jíž jsem se kdysi účastnil a v níž jedna žena debatovala jakousi svou vnitřní touhu po znásilnění a její pohled na to, za jakých podmínek by to (a jestli vůbec) chtěla podstoupit. Ta diskuse se vedla o tom, je-li vůbec možné nasimulovat, absolvovat znásilnění a nakolik to vlastně bude znásilnění, bude-li se to řídit nějakými předem domluvenými pravidly. Z čistě teoretického hlediska to byla hodně zajímavá debata. Nevím, jestli se kdy nějakému muži podaří vcítit do pohledu znásilňované ženy, jestli se vůbec kdy komukoliv podaří vcítit do pohledu kohokoliv znásilňovaného. Nevím, jestli se o tom dá vůbec přemýšlet.

Jeden pár se v tvém příběhu oddává hrátkám ve stylu BDSM. Popsal jsi tyto jejich aktivity velmi uvěřitelně a s vcítěním se do obou rolí. Kde jsi bral inspiraci?

Samotného mě překvapilo, jak velkou inspirací se nakonec stal zkreslený pohled a názor lidí na tuhle problematiku. Někdy jsem doslova až skřípal zuby, když jsem poslouchal a četl, co si lidi myslí, co se v případě BDSM děje a jak to probíhá. Člověk by řekl, že v dnešní informační době už tak zkreslené představy nebudou. Paradoxně za to částečně může např. i právě Padesát odstínů šedi, kde BDSM v podstatě vystupuje v záporné roli. Faktem ale je, že tato linie si vyžádala nejvíc rešerší, hledání a dotazování. Na něco samozřejmě stačí fantazie, vlastní představy, ale… Nechtěl jsem na tuhle věc hodit nějaký temný stín. Absolvoval jsem několik hodin navštěvování a pročítání různých specifických stránek a rozhovorů s lidmi o různých věcech. Část jedné scény dokonce zaznamenává reálné pocity a reakce na danou věc, který mi byl poskytnut.

Díky této linii jsem na jedněch BDSM stránkách absolvoval specifický dotazník ohledně vlastních preferencí v daném (domluveném a oboustranně souhlasném) případném vztahu a vyšlo mi, že jsem sadista se sklony k ponižování. Takže asi tak… Taky jsem celou tuto linii dával číst jednomu BDSM páru a známé, kteří se v tom pohybují, aby tam když tak odhalili a komentovali nějaké nesrovnalosti. Ohledně jiné linie jsem otravoval několik svých kamarádek s dost intimními dotazy, za což jim patří velké díky, že mě neposlaly k šípku a normálně odpověděly.

Jak se díváš na „ovocná“ pojmenování jak mužských, tak i ženských intimních partií v erotické literatuře? Nevadí ti broskvičky a banány nebo se jim snažíš vyhnout?

Popravdě, někdy mi přijde trefnější broskvička než kundička. To zdrobnění u kundičky mi přijde dost ujeté. Pravdou taky je, že v běžné komunikaci či popisech jsou některá slova běžná a v pohodě, ale zkuste je říct „při tom“, vyzní to úplně jinak.

Vrátíš se ještě k hororu? Na co se od tebe mohou v příštím roce čtenáři těšit?

Já horor nikdy neopustil. Martin už má u sebe můj mládežnický retro horor z počátku devadesátek, čekám jen, kdy se dostane k jeho přečtení. Ten bych rád, kdyby příští rok vyšel. A už teď pracuju na antologii, která by měla příští rok vyjít. O té ale ještě nechci moc mluvit. V širším časovém horizontu mám rozepsaný hororový povídkový román. Plus rozdělanou dětskou strašidelnou knihu a povídkovou sbírku a… Naopak spíš teď ode mě asi dlouho neuvidíte nic nehororového.

Jsi také známý jako editor hororové literatury a dokonce jsi řadu povídek či delších textů (Ďáblův hřbet) napsal společně s jiným autorem. Vím, že jsi se zařekl, že počtvrté už do stejné řeky nevstoupíš, ale je tomu skutečně tak? Opravdu jsi nad společným psaním zavřel vrátka tak, že se jimi už nikdo neprotáhne?

Společné psaní je zajímavá a v mnoha ohledech přínosná zkušenost. Napsal jsem společně román a dvě povídkové sbírky. Mě už tahle zkušenost dala patrně všechno, co mohla, a přivedla mě ke zjištění, že mi tento styl psaní autorsky vlastně nevyhovuje. Ona to není vůbec žádná sranda. Vyzkoušel jsem si to, bylo to většinou fajn, vznikly tři zajímavé knihy, ale už prostě necítím potřebu v tom pokračovat. Chci teď zase tvořit čistě jen za sebe, podle vlastní fantazie.

Horor je neuvěřitelně žánrově pestrý. Jaké jeho odnože máš nejraději a proč?

Mám hrozně rád démonický a satanský horor. Protože satanismus vychází hodně ze samotných lidí a svým způsobem mi přijde takový přirozený. A ďábel vlastně není nic jiného než jen nastavené zrcadlo. A hrozně rád mám erotický horor. Protože chtíč je společně se strachem pocit, který dokáže narůst tak, že ho člověk přestane ovládat a začne ovládat on člověka. To mi přijde dost děsivé.

S jakou mýtickou potvorou či strašidlem bys zašel na pivo a o čem byste si povídali?

Hrozně rád bych si zafilozofoval s bytostí zvanou Pinhead, tam bychom si určitě měli co říct o životě a jeho skutečných či skrytých stránkách a docela bychom si rozuměli. No a fascinuje mě slovanské strašidlo jménem Grgalica. Tu bych potkal velmi rád, byť by to pro mě asi neskončilo dobře. I když…

Jaký máš největší literární sen? Neboj se být neskromný!

Vlastně ani nemám. Nemívám vysoké cíle. Spoustu svých snů jsem si už splnil. Aktuálně si plním (respektive opravuji ne moc úspěšný první pokus) jeden z mých velkých snů a radostí prostřednictvím antologie, kterou edituju, ale je ještě moc brzy o tom mluvit. Vyvíjí se to ale velmi dobře. Ale tak jo, protože sám nemám rád vykrucování se z otázek, hrozně rád bych vydal nějakou svou knihu v zahraničí. To by mě potěšilo.

Co si myslíš o současném literárním hororu? Kam tento žánr dle tebe směřuje a jak odhaduješ jeho budoucnost?

Tak vzhledem k tomu, že se v něm pohybuju už skoro třicet let, ten vývoj je velký a vlastně potěšitelný. Budu mluvit jen o literárním hororu. Horor obecně, i ten domácí zvlášť, se posunul jinam než před třeba třemi čtyřmi lety. Ještě si živě pamatuji, jak nám lidi na stánku znechuceně odhazovali domácí povídkové knihy s tím, že „fuj, tohle nečtu“. Dneska patří u Golden Dog domácí antologie k nejprodávanějším věcem – jak rychle zmizelo České temno, Jihočeský horor nebo třeba i Polské noční můry. Tahle změna mě hodně těší.

Těší mě taky, že se objevují pořád noví domácí autoři a autorky. Já vždycky tvrdil, že Češi horor umí a český horor je dobrý, jen neměl prostor to ukázat. Ten tu teď už částečně vznikl. Pořád by to ale mohlo být lepší. Horor, i ten domácí, má ještě kam jít, a i když se říká, že je aktuálně na vrcholu, myslím si (a doufám), že to půjde ještě trochu dál a až ten boom opadne, ustálí se to na pro všechny velmi příjemné linii. I v tom zahraničním se už dávno ukázalo, že horor není jen King, Lovecraft a Barker. Že se zde objevují knihy dosud málo známých autorů a autorek ze zahraničí je další věc, která mě hodně těší.

Jaké knihy preferuješ? E-knihy, nebo papírové? Co vlastně rád čteš a co tě naposledy čtenářsky ohromilo?

Jsem staromilská papírová konzerva. Knihy jedině v klasické formě, protože kniha pro mě není jen sled písmenek nesoucích příběh. Hrozně rád čtu poesii a filosofii. Ani jednomu ne vždy rozumím, ale krásně se to čte. Mám rád různé cestopisy, tu a tam si přečtu nějaký životopis a mám rád knihy o historii a umění. Můj čtenářský záběr je poměrně široký, moc se věcem nevyhýbám a na všem se snažím najít něco pozitivního a něco, co mě zaujme. Dokážu tedy po sbírce Agathy Christie sáhnout po knize o kulturních rozporech kapitalismu a začíst to Dostojevským nebo Monicou O’Rourke. A pak sáhnout po knize o pandách. Z posledních věcí, které mě fakt ohromily, tak je to Architekt temna od Marka Hautaly, Østrov od Petera Balka a Zlovolné bytosti od Nelly Černohorské. A, samozřejmě, úžasná série Knih o kundě, čuráku, mrdání, prdeli a hovnech. To je naprosto neskutečná věc.