Petr Boček: Krátké povídky

Na konec roku pro vás máme připravené krátké povídky z pera Petra Bočka. Oslavte ten konec roku hororově a humorně zároveň! A ať je rok 2021 alespoň o trochu méně děsivý!

Chtěl bych tě potkati v lukách

„Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraděj potkal,“ šeptával jsem si s rozevlátým básníkem Fráňou.

Ach, tolik, tolik jsem toužil po krásném ženském těle. Čtyřicítka na krku – a pořád panic. Nepříliš hezký, s mírnou vadou výslovnosti. Ostýchavý, uzavřený. Když jsem spatřil hezkou dívku, nedokázal jsem ze sebe vysoukat jediné slůvko. Ale sny mi naštěstí nikdo nevzal.

„V poledním lese, kdo miluje, srdce své neunese. Chtěl bych tě potkati v lukách, v lukách je vlání, na všechny strany, pokorné odevzdávání.“

A stal se zázrak. Přesně podle té básně. Když už jsem ani nedoufal, spatřil jsem ji na jarní louce. Tichou, něžnou, krásnou, poddajnou. Před ní jsem se nestyděl za své hendikepy. Vracel jsem se k ní ještě další tři dny. Milovali jsme se, probíral jsem její dlouhé vlasy, líbal drobná ústa.

Teprve pak jsem policii nahlásil nález mrtvoly neznámé ženy.

***

Broučci II

Představte si to, milé děti: Na pasece uprostřed lesa žije rodinka užitečných broučků. Jejich život plný radosti a pohody najednou násilně skončí. Mužové v uniformách všechno podupou a domeček jim odstraní.

Co teď? Inu, nezdolní broučci putují divokou krajinou. Až po mnoha dnech, na pokraji smrti hladem a vyčerpáním naleznou nový domov – rozlehlé obydlí a spoustu potravy!

A kdo se o to zasloužil?

No přece já.

Tu vnadnou babu jsem znásilnil, rozkuchal nožem a nechal těm drobným zvířátkům k obývání, když tu předchozí už policajti odvezli na patologii! A to je závažná polehčující okolnost!

Dobrou noc, milé děti.

***

Únos

Marion byla ztělesněním všech jeho tužeb – krásná, milá, tichá, vždycky vkusně oblečená. Chodíval se na ni do butiku tajně dívat skoro každý den.

Zatoužil ji mít jen pro sebe.

A tak prostě zosnoval únos. Zakoupil si plynovou pistoli, pak černý kulich, do něhož pečlivě prostříhal průzor. Potom už jen počkal, až se setmí, až obchod opustí poslední zákazníci.

Vtrhl tam s výkřikem: „Přepadení!“

Vyděšené prodavačky mu rozklepanýma rukama podávaly bankovky.

„Jen nás, prosím, nechte!“ úpěly při tom.

Ale on byl přece únosce, ne lupič.

Mlčky popadl Marion, tu blonďatou figurínu z výlohy, a zmizel s ní ve tmě.

***

Přeprogramovaný

„Mimozemšťané žijí mezi námi, věřte mi, doktore. Už léta. Dokonce je všichni známe, jen se jich bojíme. Zbytečně. Vždyť si s námi jen chtějí popovídat. Poradit nám, jak zachránit naši odumírající planetu. Ale právě komunikace, to je ten největší problém. K tomu, abychom jim porozuměli, musí nám přeprogramovat mozek. Pak nastává to, čemu my mylně říkáme zánět mozkových blan. Prostě, většinou se to nepovede a dojde k poškození našeho softwaru, jako v mém případě. Ale přesto věřím, že se to jednou zdaří. Že konečně klíšťata pochopíme a staneme se jejich přáteli.“

***

Něco

„Už mě štveš, Pavlíku, s tím nočním svícením. Koukej zhasnout lampičku a dej pokoj.“

„Když já… tati,“ zavzlykal chlapec, „když já se tady ve tmě bojím.“

„Blbost,“ pronesl rezolutně otec, „tma přece nemůže člověku ublížit.“

„Tma ne, ale když zhasnu, vždycky sem něco přijde a–“

„Něco?!“

„No, stojí to vždycky tam, co teď ty a–“

„Blbost,“ zopakoval muž, „ a já ti to dokážu. Běž k vypínači.“

Chlapec poslušně nakráčel ke dveřím.

„A teď poslouchej. Tohle všecko,“ ukázal rukou kolem, „stůl, židle, knihovnička, hračky, tohle všechno tu je jak za světla, tak za tmy. Je to jen otázka viditelnosti.“ Pak zavelel: „Teď zhasni, a až tě zavolám, přijdeš sem a osaháš si to tady. Uvidíš, že se nic nezměnilo.“

Cvak.

Místnost zahalila temnota.

Muž udělal úkrok a hmátl směrem ke stolu.

„Tak,“ chtěl přivolat syna, když jeho ruka narazila na cosi svraskalého. Pak za sebou zaslechl podivné funění a ve tmě zaplály dva rudé body.

Něco tam evidentně bylo.