Mort Castle: Vezmi mě za ruku, synu

Mort Castle je naší první překladovou hvězdou a jsme rádi, že jsme mohli vydat jeho Cizince. Pokud ještě váháte s jeho koupí, zde je druhá povídka tohoto autora (Oslavu najdete zde), která by vás mohla přesvědčit. Mort je skvělý povídkář a příběhem Vezmi mě za ruku, synu to dokazuje. Doufáme, že budeme v budoucnu moct vydat jednu z jeho sbírek.

Překlad: Martin Štefko

Johnny.

Slyšel – anebo si myslel, že slyšel? – hlas, který mu přišel povědomý – Staroch… ne, ten ne… – a zase se zanořil hlouběji a vznášel se – až na to, že ležel na jednotce intenzivní péče. Viděl – i když měl oči zavřené, i když klesl na úroveň pod vědomím – nehybný kruh bezbarvého světla, které ho vábilo.

Věděl, že to je Smrt.

A bál se.

I když nevěříte, anebo nevíte, že nevěříte, jak dospíváte, slyšíte spoustu věcí o nebi, kde se na vás Velkej šéf vždycky přívětivě usmívá, zatímco si dáváte věčnou pauzu na kafe, a o pekle, kde si Ďábel z vaší duše dělá gyros na grilu o teplotě milión stupňů… Anebo o ničem, o naprostém ničem, kde není ani temnota, jen prach jsi a v prach se obrátíš…

Bál se smrti.

Takže jeho (bezeslovné) prohlášení bylo: Já žiju! Zelená rostoucí a klesající křivka EKG dokazovala, že žije. Mohl ji sledovat – sledovat nikoli skutečným zrakem, ale způsobem, který není o nic méně pravdivý než zrakové vjemy. Doktoři – slyšel je – říkali, že má štěstí, kritický stav, ale stabilní.

Ubíral se zpět k žití. Do bolesti, do bolesti, která decimuje jeho tělo, jež je napojeno na plastové trubičky, jimiž ho plní tekutinami, které z něj jiné tekutiny vsávají, do bolesti – bože, copak pořád křičím? – která mu jasně a srozumitelně říká, že je rozhodně naživu, do bolesti, která ho naplňuje těžkou útrpnou zátěží.

Bolest jako kotva k životu.

Ale kurva, vždyť zas tolik života, co by stál za řeč, neměl!

Jedna sračka za druhou.

Ale je fakt, že tuhle by nazval Velká Sračka. Ultimátní sračka, která dostala svoji hodnost už ve chvíli, kdy se narodil.

Se trochu litujeme, ne, Johnny?

Jasně. Ale kdybychom se nelitovali sami, potom…

No, nesmíme zapomenout na to zábavné. Tři moulové. (Ňuk-ňuk-ňuk.) Jerry Lewis. Pee-wee Herman. (Řekni mi, co se tu snažíš chytit?! Chápeš to? Co se snažíš…) Musel vypadat jako naprostý kokot. Tady jsem…

… říkám chlápkovi za kasou 7-11, vypadal jako Pákistánec, že mám v kapse pistoli…

… Kriste, byl to jenom prst! Kdo má prachy na pistoli?

… a ať mi raději dá všechno, každej zatracenej cent z pokladny… a pan Pako Pákistán začal řvát: „Jsem státní občan! Nemůžeš okrádat občana! Najdi si práci, ty zkurvený budižkničemu!“

… vstupují dva policajti, maj zrovna pauzu, a tomu bys nevěřil, jeden vypadá jako Andy Griffith, druhý jako Don Knotts… Možná si zašli na kafe, možná i koblih, možná jenom paklík cigaret…

… a Pako řve: „Tady to máš, policie chrání ctihodné občany!“

… možná manželka Dona Knottse požádala, aby jí koupil National Enquirer…

… a Pako pořád řve: „On se mě snaží okrást!“

… ať už policajti přišli pro cokoli…

… dostali mě, Johnnyho Forrestera, pana Pytle SRAČEK…

A jako v televizi na mě: „Stůj!“ A mě se zastaví ruka v kapse, jako myslím, že ji nemůžu vyndat, protože se mi prst zasekl ve švu bundy, a oba mají pistole a střílí…

… a řvu. „Au!“ – když mi kulka vletí do stehna – „Au!“ – další do žaludku, do starého dobrého pupíku – „Au!“

Střelili ho čtyřikrát.

A on jim řekl, nebo si alespoň myslel, že to řekl – pamatoval si, že se to snažil říct: „Mohli byste toho už nechat?“

Hele, to je vzpomínka, něco, co se stalo kdovíkdy a já jsem se k ní vrátil. To nemůžu. Musím zůstat tady a teď, kde vím, že jsem naživu.

Naživu. Ne víc mrtvý než živý, ale (v rovnováze) stejně tak živý jako mrtvý.

Zasténal.

„Johnny…“

Tentokrát věděl, že slyšel hlas, ne to, co – koho! – slyšel prve, jiný…

Její hlas…

„Johnny… neumírej.“ Šepot. „Ach, ne, Johnny, když umřeš, je po všem, už nebude žádné my.“ Šepot. „Potřebuju tě.“

Otevřel oči.

Nancy. Tmavé vlasy rozdělené pěšinkou uprostřed, která odhalovala růžovou kůži na temeni, zelené a velké (velké jako obrázky dětí, které jsou vidět v K-Martu) oči a měkká ústa (malá, dívčí), obličej zbrázděný slzami. Nancy. Možná ne krásná, ne pro všechny, ale oni nevěděli, jak se na ni správně dívat, a ona ráda slyšel, když jí říkal, jak je krásná, a on jí to rád říkal, protože když to řekl, usmála se způsobem, který jí udělal zatraceně krásnou a byla by ještě krásnější, však víte, kdyby daly dohromady prachy a nechali jí spravit zub. Nancy – kreslil si tužkou její obrázky a jeden jí dal k Valentýnu, to byl moc krásný společný den – stála u boku jeho lůžka v Disneyworld tričku – jeden z jejích snů, výlet do Disneyworldu – a v těch starých džínech.

„Johnny… Budeš v pořádku. Uvidíš…“

Chtěl jí říct, že ji miluje – jediná dobrá a něžná a správná věc v jeho posraném životě – a jeho rty se o to pokusily, ale vyšlo z něj jen zachrčení. „Já mám bol…“

„Já vím, lásko, já vím. Johnny…“ Držela nad ním ruku, jako by se ho bála dotknout. „Johnny, já nevím, co dělat. Neumím nic…“

Světlo. Ještě jasnější. Musel mhouřit oči.

Tam, kde se v rohu místnosti setkávala zeď se stropem

Mihotavý svit

Světlo smrti

A v jeho středu

oči

nemohou to být oči Starocha, protože Starochovy oči byly tvrdé a světlé jako láhev piva

viděl Starochovy oči, tak jemné

viděl Starochovu tvář, protáhlou a koňskou a krásnou ve stylu country zpěváka Hanka Williamse

viděl svého otce,

který byl mrtvý,

v tom světle

A jeho otec říkal:

Všechno bude

v pořádku, Johnny.

Jsem teď s tebou.

Johnny řekl: „Ty prohnilej zmrde, kdys tu pro mě kdy byl?!

***

Odpoutal se od bolesti a od otce a zapadl do vzpomínek.

***

Vzpomínka:

Jeho matka pláče, noc co noc, a jeho otec není doma, noc co noc, a teď jeho matka pije whisky, stejně jako jeho otec pije whisky. Pořád se ptá – ano, dokonce i jako děti se ptáme na otázky, na něž dávno známe odpovědi, protože je v nás něco rozbitého, co se chce rýpat v bolesti, jako když se jazykem neustále dotýkáte zkaženého zubu, i když to bolí – ptá se: „Kde je taťka? Kdy se vrátí domů?“ A poté mu matka odpoví, protože si myslí, že by mu odpovědět měla: „Bude chvíli pryč, musí se o něco postarat, dělá, co musí.“ A po všech těch lžích přišla pravdivá odpověď: „Chlastá v každé nálevně a baru a každým zaplivaný pajzlu v jižním Illinois… Kurví se s každou zavšivenou děvkou, která roztáhne nohy a předá infekce.“

Otec se vrátil. Bledý, roztřesený a žalostný. „Omlouvám se. Nevím, co se stalo, je ve mně něco hnusnýho, něco jako démon, který se musí dostat ven a dělat ty věci. Ale tentokrát to bylo naposled. Uvidíš. Změním se. Tentokrát jsem to ze sebe všechno dostal…“

Věřili mu. Tehdy. A pak další roky ještě nesčetněkrát.

Vzpomínka:

Bylo to jedno z otcových dobrých období. Staroch pravidelně chodil do práce – jako obsluha těžkých strojů, vydělával sakra peníze, když pracoval, ale aby pracoval, musel být střízlivý, vždycky mě pak bral na ten velký Caterpillar – a po večerech nedělal nic moc, ale seděli spolu a koukali na televizi, měli sem tam i popcorn a colu a někdy i pocit, že by pomohli zapadnout do prověřeného vzorce života, který dává pocit, že je vše v pořádku.

A tak, když Starý muž řekl „Jasně, budu tam“ a šlo o přísahu Budeme věrní skauti, poměrně velká věc, pořádaná Vlčaty (jen malé děti), aby postoupila na další úroveň, takové to období, kdy máte pocit, že by z vás i něco mohlo být, tak si myslel, že se na Starocha může spolehnout.

Ale pozor, pozor překvápko! (Všechno je překvápko, pokud jste zatracený hlupák.) Byl Staroch na jeho přísaze? No, otec Charlieho Hawsera tam byl, otec Mikea Pettyfielda taky, otec Clinta Haywortha taky. Táta Clinta Haywortha byl přitom zatracený kripl, proboha, paralyzovaný od krku dolů!

A otec Johnnyho Forrestera? Forrestera? Ten seděl v baru Double Eagle, díval se na hodiny od Budweiseru, poslouchal Patsy Cline z jukeboxu a snažil se zhulákat.

Takže nově přísahající skaut odešel domů a plakal a zůstal vzhůru, aby čekal a čekal a čekal. Když Staroch přišel, na všechny strany rozdával úsměvy a zápach camelek a chlastu.

„Tys mi lhal! Říkal jsi, že tam budeš. Lhal jsi mi!“

Staroch se smál, až mu u nosu vyrostla bublina a praskla. „Tak co budu? Asi zatracenej lhář. To budu.“ Pak mu pocuchal vlasy. To udělal, pocuchal mu vlasy.

Jak mu tohle mohl kdy zapomenout?

„Dobrou, synku,“ řekl Staroch a skácel se na postel.

Vzpomínka:

Možná to byl skutečně démon ve Starochovi, ten, co rostl a sílil s alkoholem, protože jak roky postupovaly, něco se zlomilo a z ochlasty se stal zlý ochlasta.

Staroch ho začal mlátit. (Líbí se ti to, co? Po tomhle toužíš? Mám toho hodně a dám ti všechno, co potřebuješ.)

Nebo jak Starocha zavolali (bylo mi tak devět deset) z obchodu s levnými věcmi (kde mě chytli při krádeži). Byl tu Staroch (Zloděj, jo? Tak to já ti něco dám, něco, co si budeš dlouho pamatovat!) a dával mu co proto a matka si rukama kryla obličej (Přestaň, zabiješ ho, přestaň!), ale nemohla nic udělat a Staroch se dostal do rytmu – rána a zalapání po dechu a rána.

„No tak, ty starej šmejde, flákni mi ještě jednu! Dělej!“

Chceš víc, jo? Tady máš víc, ty malej sráči! Mám toho pro tebe dost!

„Dělej! Líbí se ti to, co? Dělá ti to dobře!“

Líbí se mi to dost, Johnníku, Uvidíme, jak se to bude líbit tobě!

Vzpomínky:

(Moje) prohry a držkopády. Vraťme se se do sedmé třídy. „To Johnny Forrester mi vzal peníze na jídlo.“ Zeptal jsem se Darlene Woodman, jestli si se mnou nezatancuje. Řekla, že nemůže. Šel jsem k jejímu domu a házel na něj vejce a Mike a Dallas, její dva starší bráchové, si mě vzali do parády a vymlátili ze mě duši. Týden nato jsem rozřezal pneumatiky na Dallasově autě.

Dostal jsem se na střední a rovnou propadám. Třeba biologie. Řezali jsme žábu, aby byly vidět vnitřnosti. Já jsem jí rozřízl tak, že z toho všeho byl akorát hnusnej bordel. Nebo angličtina. U poloviny slovíček v textech, co jsme měli číst, jsem netušil, co znamenají. Nebo auto dílna. I úplně debilní děti zvládají auto dílny, ale já, jediný důvod, proč dokážu rozeznat vzduchový filtr od svý prdele, je skutečnost, že moje prdel má dvě části. Možná to bylo tím, že tu nikdy nebyl nikdo, kdo by byl pyšný, když něco dokážu, nebo to bylo možná proto, že jsem se narodil jako pičus, a tak to prostě je.

Akorát jednou jsem si myslel, že možná, možná…

Bylo mi 16 a zapsal jsem se na korespondenční kurz kreslení – pracoval jsem jako podržtažka v Certified, takže jsem peníze měl. Vždycky jsem rád kreslil, ale nemohl jsem si dovolit chodit do umělecký třídy na střední, ne jako „student s nižší odborností“. Ale tady jsem, u kuchyňskýho stolu, dělám na první lekci, linie horizontu a perspektiva a pak se za mnou objeví Staroch.

Co to je za sračku?

Tak jsem Starocha ignoroval.

Ptám se, co to je za sračku?

A to už je chvíle, kdy Starocha ignorovat nemůžete, a tak mu to řeknete.

A on se může posrat smíchy.

Z tebe bude umělec asi tak, jako ze mě císař zkurvený Etiopie.

A to je ta chvíle, kdy mu řeknete, že ho nenávidíte, nenávidíte ho z hloubi duše, a on se směje, pěsti v pohotovosti.

Ne víc, než já nenávidím tebe.

A tak ho praštíte.

Ale Staroch je pořád tvrďák, anebo ho chlast tak otupil, že nic necítí, chyte vás kolem krku, tlačí zpátky ke stolu a mlátí vás do ksichtu znova a znova až jste na kolenou na podlaze a Staroch trhá vaši kresbu na cucky a taky knihu ke korespondenčnímu kurzu a směje se jako šílenec.

Císař Etiopie…

Vzpomínka:

Matka zemřela. Něco se jí pokazilo v mozku a bylo to. A tak zůstal sám se Starochem…

Vzpomínka:

… až do sedmnácti, než byl dost starý na přijetí do armády. Staroch mu řekl:

Jasně, vojáček, kterej ochrání tuhle zemi…

Ale i to posral. Jednou v noci se zhulil a popral s černochem, který mu řekl, že mluví jako posraná vidlácká smažka. Praštil černocha přes hubu a černoch měl zlámanou čelist, takže ji měl sdrátovanou deset týdnů.

Všeobecné propuštění mu zajistilo, že odešel bez všech benefitů a se zprávou světu: „Tady je jeden certifikovaný idiot, který je způsobilý pro jakoukoli práci, kde potřebují pičuse.“ Přestěhoval se do Chicaga. Dělal podřadné práce, kde podřadné práce našel, čas od času dostal dávky a stravenky a vždycky byl skoro švorc nebo úplně švorc.

Vzpomínka:

Staroch umřel. Infarkt myokardu. Srdce to zabalilo. A samozřejmě vyvstaly otázky, otázky jako „co kdyby“, „kdybych jenom“, „co mohlo“ a „jak se to stalo“ – ale všechny se spojily do jediné: Proč?

Vzpomínka:

Potkal Nancy. Pracovala v továrně na dveře. On tehdy práci neměl. Rád chodil o čtvrtcích do uměleckého institutu, protože nemusel platit vstupné, a Nancy, jednou týdně, chodila do uměleckého institutu o polední pauze, protože – jak mu později vysvětlila, když už věděla, že se nebude smát – prostě chtěla být v budově, kde je tolik krásných věcí.

Dobrá vzpomínka:

Uvědomění si:

Pravda:

Miluju Nancy.

***

„Johnny, nemůžeš umřít… Ach, prosím, miláčku, ach, miláčku…“

Myslel si, že kdyby byla ve stejně strašné bolesti, nežádala by ho, aby pokračoval v žití. Bylo by to tak jednoduché, utnout bolest, zemřít, tady a teď, ale měl strach.

Ne, synu.

Starochův hlas k němu přicházel ze světla.

Neboj se.

***

Starej bastarde, starej zmrde, seš mrtvej

Ano.

mrtvej a v pekle, kam patříš

Ne.

v pekle

Synu, tohle není peklo, není to

nebe. Já nevím

jak to nazvat,

Zásvětí

nebo Věčnost

nebo prostě jenom jiné místo.

Je to lepší místo, Johnny.

Není tu žádný čas

Takže je tu všechen čas

na světě. Tak to prostě

je.

Máš čas myslet o věcech,

uvědomit si, co jsi dělal špatně

a jak věci

napravit.

Poslouchej mě, Johnny.

Chci ti pomoct.

Pomoct? Tvoje představa pomoci bylo dát mi hovno a vymáchat mi v něm ksicht.

Já ví, že jsem udělal

spoustu

špatných věcí. Teď to vím.

Nebyl jsem dobrý otec–

Dobrej otec? Kriste! Byl jsi ožralej, prohnilej, krysy šukající zmrd!

Johnny, musíš to ze sebe

všechno teď dostat, všechen

jed, abys to mohl

nechat za sebou

navždy.

Nenáviděl jsem tě.

Nenávidím tě.

Já vím, Johnny, já vím. Ale to není to, co chceš, že ne, Johnny…

***

Johnny?

Ne.

Řekni to, Johnny.

Chci tě milovat.

Já vím.

Chci tvoji lásku.

Je tu něco, co ti chci

říct, Johnny, něco,

co můžu říct a myslet to vážně – teď –

Johnny, je mi to líto.

Je mi to líto.

***

Odplul pryč a daleko od bolesti, ze svého těla, přiblížil se světlu a slibu věčného času a klidu a smíření.

***

„Johnny!“ křičela Nancy.

***

Miluji tě, Johnny.

Staroch rozpřáhl ruce.

Vezmi mě za ruku.

Synu.

***

Nebál se

Už ne

Vzal Starocha za ruku

***

Zemřel

a ječel v agónii, když se mu morek kostí (myslel si, že už nemá kosti, že už nemá tělo) vařil a tisíce šlehnutí bičovalo jeho záda a žiletky rozřezávaly jeho bulvy (myslel si, že už nemá oči, že už nemá tělo) a vývrtky se mu otáčely v lebce, v mozku

a to všechno v kakofonickém vřískavém sboru

duše v pekle

a plamenech s odstínem černé

jsme duše v pekle

a zápachu hnisajících

ran a výkalů

A Staroch se smál jako šílený

Blbý, co, Johnny?

mohl se smíchy potrhat

„Tys mi lhal!“

smál se

LHAL JSI!

Tak co budu?

Asi zatracenej lhář.

To budu.