Jednou se to stane (chybějící kapitola)

Chybějící kapitola knihy Jednou se to stane (má začínat na straně 173), kterou si můžete přečíst alespoň touto cestou.

Kapitola šestá, část 5 (chybějící kapitola)

Drexler stál na chodbě v patře grafiků a pozoroval ručičky náramkových hodinek. Měly čas z Greenwiche a ukazovaly 16:59. V kanceláři napravo od něj byli za otevřenými dveřmi čtyři Finové a dalších šestnáct čekalo o osmnáct set kilometrů dál na jejich devatenáctou hodinu. V kanceláři nalevo byly čtyři Slovenky a jeden Slovák, dalších šestnáct na třináct set kilometrů vzdáleném Slovensku netrpělivě vyčkávalo na jejich osmnáctou hodinu. Všichni měli seřízené hodinky, na displeji mobilů vyťukaná čísla a prst čekal nad zelenou ikonou sluchátka. Jen a jen zmáčknout.

Drexlerův výkřik snad bylo slyšet i v sousedních patrech. Švihl pravou rukou: „Teď! Telefon!“

Vyzvánění telefonů Drexler neslyšel.

Nastalo ticho.

Najednou začali mluvit všichni.

Zprava se postupně ozývalo finské kvarteto „Onko… puhelimessa?“

Zleva se ozývalo slovenské kvinteto „Hovorím s pánom…?“

Po krátké odmlce pokračování zprava: „Pyydän anteeksi, mutta salamipizzasi myöhästyy noin kaksikymmentä minuuttia; haittaako se?“

Zleva: „Prepáčte, ale vaša pizza bude mať meškanie pol hodiny, nevadí to?“

Drexlerovi svítily oči. Představoval si šestnáct Finů a šestnáct Slováků, jak ve stejnou chvíli dělají totéž. Novinařina je nejúžasnější práce na světě, pokud si můžete dělat, co chcete.

První zprávu přinesla Slovenka zleva: „Je to Slovák, ale není rodilý, má hroznou výslovnost. Slovensky umí dokonale, to je jisté.“

Navázal Fin z pravé kanceláře. „Finsky umí dobře, ale huba mu šmajdá.“

Pokračoval Slovák z levé kanceláře: „Ten magor umí slovensky i nadávat! Prý jsem sopliak.“

Další Slovenka: „Je to šišla, ale slovensky umí poměrně dobře.“

Vpravo všichni čtyři volaní uměli finsky, vlevo všech pět volaných umělo slovensky. Obvykle se špatnou výslovností, ale bez jakýchkoli pochybností.

Telefony Lilien a Teemu začaly pípat. Malou chvilku to bylo jako přestřelka z počítačové hry. Přicházely SMS ze Slovenska a z Finska. Ve třech případech telefon nikdo nebral. Ve všech ostatních osmatřiceti případech volaní uměli buď slovensky, nebo finsky. Nesporně.

„A je to tady. Úspěšnost 100 % z těch, kterým jsme se dovolali,“ shrnul Drexler, když vyslechl výsledky SMS. Mnul si ruce. „Jsou to Pupíci. Pupíci vynálezci a Pupíci akcionáři. Děkuji všem a blahopřeji vám, přátelé. Lilien a Teemu zaznamenají popis akce, úvodní článek připravím já. Do nejbližšího čísla. Nééé, počkejte, ještě mi neodcházejte. Čekáme závěrečný telefonát. Moc bych se divil, kdyby nepřišel. Nechcete si ho poslechnout?“

„Kdo má volat?“ ptala se zvědavě Lilien.

„No přece hlavní Pupík. Arcipupík Varga. Už to musí vědět a dojde mu, že–“

Drexlerovi zazvonil mobil.

Podíval se na displej. Ukázal ho všem. Kmitalo na něm sluchátko a nad ním nápis Varga. Stiskl příjem a hlasitý odposlech. Mluvil, jako když se nahřáté máslo maže na ještě teplý chléb. „Drexler, dobrý den, pane doktore, jakpak se máte?“

„Varga. Můžete mi prosím vysvětlit, pane Drexlere, co měly ty telefonáty se salámovou pizzou znamenat? Vy jste byl iniciátorem, je to tak?“

„Mám váš požadavek brát jako svůj pracovní úkol, pane doktore?“

Pomlka před odpovědí byla o vteřinu delší, než by bylo přirozené. „Vždyť víte, pane Drexlere, že vám nikdy nic nebudu přikazovat. Ani nemohu. Jsem jenom přátelsky zvědavý. Nemáte za povinnost odpovídat. Povíte mi to?“

„Povím, proč ne. Pomocí přátel naše redakce zjišťovala, zda určitá skupina vynálezců, co poskytuje licence, a určitá skupina akcionářů, co levně kupuje akcie s velkou budoucí hodnotou, nejsou náhodou všichni homo adnexus. Z jazykové vybavenosti volaných spolehlivě dovozujeme, že obě skupiny jsou Pupíci a bude z toho hezký článek do třetí strany The Times na téma, kde berou homo adnexus peníze. Inu, není nadto, když novináři mají absolutní volnost, co myslíte, pane doktore?“

Teemu se držel za pusu, aby nevyprskl, ale přitom tancoval po chodbě jakýsi obřadní tanec finských předků.

Lilien, předkloněná, dlaněmi v pěst mlátila, jako by bubnovala. Všichni na chodbě se euforicky bavili.

„Děkuji za vysvětlení, pane Drexlere.“ Chvíli byla odmlka. „Když jsme vám předestřeli naši nabídku třetí strany The Times, očekávali jsme určitou úroveň vaší práce. Zmýlili jsme se. Úroveň vaší práce je odlišná. Je nesrovnatelně vyšší, než byla naše očekávání. Ten nápad s jazykovou vybaveností nám opravdu nedošel. Gratuluji. Skvostná práce. Samozřejmě dál pište, jen co uznáte za vhodné.“

„Beru vaše slova jako pochvalu práce celé redakce, včetně kuřátek. Přednesu jim to. Děkuji. Vás neštve, že zveřejníme zdroj příjmů homo adnexus?“

„Ne. Budeme dál pokračovat, neporušujeme tím zákony. Stejně máme i mnoho jiných zdrojů financování. Neskrýváme nic z toho, na co homo sapiens sám přijde.“

„Pak vám děkuji za zavolání, pane doktore.“

„Já děkuji za vysvětlení. A pozor na zuby.“

„Prosím?“

„Turecký med je na zuby svinstvo, když je ho moc. Říkám vám to jako lékař, pane Drexlere.“

„Ach ták, turecký med a zvědavá Smartypants, rozumím. Dnes jsem ji poslal pro speciální pralinky až do Lutonu. Je vynikající, myslím ta dívka. Ale občas, opravdu jen občas, ji musím někam uklidit. Kazila by nám hru. Teď se vrátí tak za půl hodiny. Nezlobíte se pro to, pane doktore?“ „Nezlobím. Fandím vám mnohem víc, než si myslíte.“