Honza Vojtíšek: Zrcadlo

Na webu vám nyní budeme přinášet povídky našich autorů, abyste si mohli udělat představu o jejich tvorbě a třeba si ukrátit dlouhou chvíli. Začínáme dosud nepublikovanou povídkou Zrcadlo Honzy Vojtíška, který u nás vydal knihu Kazatel.

„Hajzle!“ znechuceně zaúpěla Monika Olšovská, poslepu natáhla ruku a umlčela Eltona Johna zpívajícího I’m Still Standing. Tlumeně vykřikla do polštáře a proklela den, kdy si tuto píseň na mobilu nastavila jako budík.

Slunce s Eltonem uzavřelo pakt a bodalo skrze okno svými paprsky přímo do jejího obličeje. Bylo jí jasné, že musí vstát. Dneska před prací pohyb prostě potřebuje. Pohyb je lék. Ranní injekce adrenalinu, z níž žije celý den.

Nadechla se, zatnula svaly a posadila se. Vyhrnuté tílko, v němž spala, se jí svezlo zpět přes lehce vystouplé bříško. Nahnula se na pravou stranu a prstem si urovnala kalhotky, jejichž lemy se jí zařízly mezi půlky. Pak si oběma dlaněmi zakryla kolena. Monika byla se svou postavou spokojená. Prsa akorát, zadek zrovna do ruky. Tvář ne úplně nejhorší, hodně pomáhala její účesová kreativita. Možná nějaké to kilo navíc, ale tvarování bylo okulibé, občas se při nějakém pohybu krásně zavlnilo a i ty faldíky, tu a tam někde vystupující při ohnutí či sehnutí, vypadaly sexy. Dodávaly jí auru člověka, ne dokonalé figuríny z výlohy. Lýtka jako vysoustružená, stehna v normě. Na čtyřiatřicet hodně dobré. Výhrady měla vlastně jen ke svým kolenům. Vypadala děsivě. Podivně tvarovaná, jako by kdysi byla kompletně přeražená nebo se prolomila opačným směrem a špatně srostla. Klouby jí na netypických místech trčely podivně do stran. Když seděla, bilo to přímo do očí. Proto skoro nikdy nenosila sukně nad kolena. Jinak si ale nestěžovala. Po tříleté neúspěšné známosti si už rok držela muže od těla, pořád se ale za ní ohlíželi a nadbíhali jí.

„Tak jo,“ povzdechla si, vstala a vyšla z místnosti.

Monika bydlela v pronájmu. Přízemní dva plus nic a koupelna se záchodem k tomu. Ještě malá vstupní chodbička, propojující všechny místnosti. Jejímu otci se ten byt nelíbil. Panovalo v něm permanentní přítmí, některé kouty se ztrácely ve stínech, okna ústila za dům do lesa, domácí nevykazoval přehnanou starost a při otcově dotazu ohledně mříží do oken se jen výsměšně pousmál. Monice byt vyhovoval, malý, nijak drahý (za přízemí si vyjednala slevu), dal se rychle a lehce uklidit a ona jako svobodná, žijící jen prací a dosud ještě kamarádkami, víc nepotřebovala.

Už skoro brala za kliku koupelny, když se zarazila. Pustila ji a pozpátku udělala předsíní dva kroky zpět. Přímo před velké zrcadlo, které si pořídila za první výplatu v novém bytě. Nebyla ješitná ani marnivá, jen se ráda viděla celá. Když odcházela někam na akci nebo firemní večírek, takové zrcadlo bylo neocenitelným pomocníkem a rádcem.

Teď bylo zakryté ubrusem, jediným ubrusem, který vlastnila, s růžovými kvítky, zelenými lístky a na pohled ostrými trny. Nevěřícně na ubrus zírala. Byl přes zrcadlo přetažen tak pečlivě, že zakrýval každý kousek lesklé plochy. Neodrážela se ani v jednom jediném čtverečním centimetru skla. Přišlo jí to hrozně zvláštní, zrcadlo totiž mělo nepravidelný tvar kroucené, nebo prohnuté – to záleželo na úhlu pohledu a míře představivosti – kapky. Instalovat na něj ubrus tak, aby držel a zakrýval celý povrch skleněné plochy, vyžadovalo hodně úsilí, jistě trpělivosti a praktičnosti. Ne, že by něco z toho Monice chybělo, ale nebyla si vůbec vědomá, že by tohle byla její práce.

„Počkat, počkat…“ zašeptala překvapeně a zalistovala imaginárním diářem své mysli.

Ano, včera večer se sešly s kamarádkami. Přišla o půlnoci a hned zalezla do postele. To si pamatuje. Měla přece jen dvě, nanejvýše tři, skleničky vína. Nikdy se neopíjí během týdne.

Opatrně ubrus strhla, aniž by se zrcadlo byť jen zachvělo. Zahleděla se do vlastní rozespalé tváře. Nabírala naštvaný výraz.

„Ten hajzl,“ ulevila si, když se jí v mysli zhmotnilo jedno z možných vysvětlení. Zmuchlaný ubrus odhodila na komodu a přešla do koupelny.

Za deset minut již zvonila u domovníka. Na sobě měla sportovní úbor, v uších sluchátka, mobil s připraveným přehrávačem vztekle mačkala v ruce s ukazováčkem nervózně poklepávajícím vedle tlačítka PLAY. Zmetek jeden, křičela v mysli, když naposledy mačkala domovníkův zvonek. Buď ale nebyl doma, nebo vyspával opici. Nejhorší variantou bylo, že nechtěl otevřít a přímo za zavřenými dveřmi se jí tiše pohihňával se svým dementním synem.

Rozhodnuta zkusit to, až se vrátí z běhání, rozrazila domovní dveře a vyběhla do jasného rána.

Vrátila se za hodinu, odpočatá, zpocená a s příjemně vibrujícími svaly. Zkusila domovníka spíš jen z povinnosti, už ani nečekala, že otevře. Pot a běh z ní všechen vztek vyplavily.

„Táhni do prdele,“ popřála neotevírajícím se dveřím, prošla chodbou ke svým, odemkla a vstoupila do bytu.

Ihned poté, co za sebou zavřela a otočila se, ztuhla. Mlčky zírala na zrcadlo, respektive obrys, který vystupoval tentokrát zpod prostěradla, jímž bylo zakryto. Úhledně, pečlivě a celé.

„Co…“ hlesla, ale pak mávla rukou a odešla do koupelny. Kapičky potu jí stékaly a lechtaly na čele, potřebovala je setřít a opláchnout si obličej studenou vodou. Za chvíli musí do práce.

Prostěradlo uklidila po sprše za doprovodu těch nejpeprnějších nadávek, jaké kdy její ústa vyslovila, nalíčila se, převlékla a vyrazila do práce. Nerada chodila pozdě.

U domovníkových dveří jen zpomalila, prudce do nich kopla a skrze sevřené zuby procedila: „Zmrde!“

Překvapený domovník je otevíral již pouze do prázdné chodby. Zahlédl jen zavírající se domovní dveře.

***

„Ty si fakt myslíš, že to dělá domovníkův syn?“ zeptala se Moniky o přestávce její kolegyně Marta, když zalévala kávu.

„A kdo jiný by to byl?“ pozvedla Monika obočí a nasála vůni vycházející ze dvou šálků. „Je to domovníkův syn, jeho otec mi ten byt pronajímá, mají náhradní klíče. Navíc mi ten debil pořád nadbíhá. Je mu nějakých třiadvacet, asi si myslí, že už jsem stará bréca, kterou jako zajíček ohromí. Jednou mi řekl, že prý má rád velké prdele, hulvát jeden! Neustále mi dělá návrhy, už nevím, jak ho odmítat, slušnost jsem dávno opustila… Tak se možná nasral a začal prudit.“

Marta k ní po lince pracovní kuchyňky přesunula šálek s kávou. „Proč takhle?“

„Jak to mám vědět? Je to mladé brko, třeba mu to přijde hrozně směšné a zábavné.“

„Říkáš zrcadlo?“

„Jo!“ napila se Monika. „To velké v chodbě. Ráno ubrusem. Musel tam zmetek čmuchat, když jsem spala. To mě děsí a zároveň znechucuje nejvíc. Kdo ví, na co všechno sahal a co všechno tam dělal. Brrr… Určitě se bavil tou symbolikou, jsou na něm totiž rudé růže… na tom ubruse. No, na tohle asi nemá dostatečný intelekt. Když jsem se vrátila z běhání, tak bylo zakryté prostěradlem.“

„Ale neviděla jsi ho při tom…“ zapochybovala Marta.

„Ne, to ne, nemůžu mu to nijak dokázat..“

„No…“ odmlčela se Marta na chvíli. Důležitě se na Moniku zadívala a upila z hrnku. Pak se usmála. „Víš, že ten můj je blázen do různých nadpřirozených věcí a záhad. Má toho plnou knihovnu a velký štos různých časopisů na záchodě. Jsem si tuhle při… no, však víš… v jednom zalistovala a byl tam článek o tom, že Židi a jiné staré národy zakrývali v domě, kde někdo umřel, všechna zrcadla. Prý aby se v nich nebožtíkova duše nezasekla, nebo tak něco… Zajímavé, ne?“

Monika prudce vyprskla poslední lok kávy. „Sakra, ještě ty mě děs!“

***

Snad nervozita či chuť co nejrychleji přijít na jiné myšlenky, vyhnat neklamnou známku narušení jejího soukromí a Martinu narážku o zakrývání zrcadel, která se jí, k její nelibosti, zahnízdila v mysli, přiměly Moniku k razantnímu pracovnímu výkonu. Udělala svou práci rychle, šéf ji pochválil a poslal domů o celou hodinu a půl dřív.

Cestou jen zběžně nakoupila nejnutnější věci na rychlou a lehkou večeři. Chtěla si jít večer ještě zaběhat, užít si jarní vzduch a mizející paprsky slunce.

Při procházení kolem domovníkových dveří zpomalila a přemýšlivě se na ně zahleděla. Pak však v mysli nad vším mávla rukou. Stejně by to k ničemu nevedlo a zbytečně vířit již usazený vztek se jí nechtělo. Teatrálně si před dveře uplivla a prošla chodbou ke svému bytu. Cosi ji však přece jen přinutilo sehnout se a pátravým okem prohlédnout zámek dveří. Přišlo jí to směšné, vždyť pokud by to byl bytného syn, měl by klíč, žádný šperhák nebo paklíč, co zanechá stopy. Pnutí se však nedalo zastavit, položila tašku s nákupem a přejela po zámku prstem. Necítila nic. A tak odemkla, otevřela dveře a vstoupila dovnitř.

Zakázala si se tam hned podívat. V předsíni se zarazila. Zadržela dech a napjala uši. Snažila se hledět na béžovou tapetu s matným vzorem. Těsně nad podlahou se lehce odchlipovala. Přivítalo ji jen ticho, tak jako jakýkoliv jiný den. Papoušek, vyskočilo jí v mysli zvíře, o němž dlouho uvažovala, že si ho pořídí, aby ji měl kdo vítat a nepotřeboval intenzivní péči. Naučila by ho několik jadrných frází a klidně by se občas i pohádali. Víc by nepotřebovala. Přijala tyhle myšlenky s radostí. Oči si však jely svou a pomalu přebíhaly po zdi k onomu místu.

Zrcadlo v chodbě bylo důkladně zakryto růžemi jejího jediného ubrusu. Společně s jejím vzteklým zaúpěním jí v mysli vybuchlo Martino posměšné vyprsknutí. A vzklíčila nepříjemná myšlenka.

Monika znovu odložila svůj nákup, opřela jej o stěnu předsíně a vedle něj odhodila kabelku. Ubrus s růžemi nechala viset přes zrcadlo, vešla rovnou do koupelny.

Když rozsvítila, málem z koupelny leknutím vyskočila. Toaletní skříňka nad umyvadlem, se zrcadly místo dvířek, byla zahalena tričkem z koše na prádlo. Do očí Monice z červené látky zářil bílý nápis KOZYYY, obstoupený třemi kusy stejnojmenného domácího zvířectva. Dostala jej k narozeninám od kolegyň z práce. Nikdy neopustilo prostory jejího bytu. Nosila ho jen na doma, většinou v něm spala.

„Co to je?“ zeptala se tiché místnosti.

Trochu jí z toho pohledu zamrazilo. Nedokázala si představit, jak by sama trikem všechna dvířka skříňky zakryla tak dokonale, aby nikde nebyl vidět ani kousíček zrcadla a triko ze skříňky nespadlo.

Prudce se ohlédla a opět se zaposlouchala. Ticho tepalo jako bijící srdce. Myšlenku, že jde o její vlastní rozrušený tělesný orgán nenechala ani vzklíčit.

Nebyla si jistá, proč jí to napadlo, ale pravou rukou prohrábla proutěný košík stojící na malé dřevěné skříňce, do nějž odkládala nejpoužívanější věci. Nahmatala, co hledala, když to ale uchopila do ruky, rychle předmět leknutím odhodila. Tiše to zarachotilo. Zprudka vydechla a nahnula se nad košík. Kulaté oboustranné zrcátko v plastovém rámečku bylo z obou stran důkladně začmáráno její nejoblíbenější rtěnkou. Rtěnka ležela zavřená vedle zrcátka.

„Do prdele,“ uniklo jí.

Zbrkle se otočila a rychlým krokem přešla z koupelny do ložnice.

Přes staré bílé dřevěné stolní otáčecí zrcadlo se dvěma malými šuplíky, které si pamatovala z dětství a dlouho jej sháněla přes internet, stojící na stolku naproti posteli, byly přetaženy její hedvábné kalhotky. Světle modrá látka taktak stačila, aby skleněnou plochu zakryla.

„Sakra!“ Nevěděla jestli se má smát, nebo začít křičet. Jako divocí psi se v ní praly dva rozdílné pocity. Pobavení z toho, že se mu povedlo ji dostat, s narůstajícím strachem rezonujícím hlasem její kolegyně Marty vyprávějícím o tradicích starých národů. Zakusovaly se do ní oba. Komičnost prvního však čím dál víc vyprchávala. Oba pocity začínala vnímat jako stejně děsivé. Přeběhl jí mráz po zátylku. Na předloktí se jí zježily chlupy. Neklamný znak jejího rozrušení.

Okolní ticho ji začalo znervózňovat. Připadala si cize, osaměle a zranitelně. Hlasitě dýchala, aby ticho narušila, zahnala do kouta a navrátila povědomému a známému prostoru znaky domova, bezpečnosti, příjemnosti. Zvažovala myšlenku, že si začne zpívat. Nedělala to ráda, ale možná by to zahnalo její nepříjemné pocity.

Moničiny oči začaly nervózně těkat po místnosti. Ani nevěděla, co hledají, dokud na to nenarazila. Šuplík se spodním prádlem. Byl povytažený a kalhotky shrnuté na jednu stranu. Dvě knížky v řadě na poličce nestály, ale ležely. Pravé dveře skříně pootevřené. Úzká temná mezera mezi křídly šatníku jí připomínala kravatu umrlce.

Napjala stehenní svaly pravé nohy, že ke skříni přistoupí a rychle ji zavře, když její pohyb zastavila záclona. Pohnula se tiše a upoutala její pozornost. Monika se ohlédla k oknu. Teď, teď se znovu v závanu větru záclona zavrtěla jako nerozhodná dívka na rande při prvním očním kontaktu.

Okno. Otevřené. Ne dokořán, ale když pořádně zaostřila a přiměla zrak proniknout pavučinou záclony, spatřila plechové těsnění na hraně pootevřeného pravého křídla. Dnes již starodávná klička byla pootočena v netypickém úhlu. Jako by ji v rychlosti někdo nedotočil do konečné polohy otevřeného okna, což Monika dělala vždycky.

Byl tady, napadlo ji, aniž by se jí nějak ulevilo. Tohle byl důkaz. Sice ne nějak průkazný, ale pro ni dostatečný. Překvapila ho v bytě a tomu zmetkovi nezbylo nic jiného než utéct oknem. Zakryl zrcadla a šmejdil v jejích věcech.

Proboha, doufám, že k těm kalhotkám nečichal. Musí je hned vyprat. Nebo rovnou vyhodit.

Přistoupila k oknu, prudkým pohybem odhrnula záclonu a snažila se okno zavřít. Jak však byla ještě plná vzteku a jen pomalounku odcházejícího strachu, obě křídla oken do sebe ne a ne zapadnout.

Plechy těsnění a staré rozklížené dřevo oken skřípalo a vrzalo, křídla o sebe hlasitě narážela a všechny tyto zvuky se mísily s čím dál hlasitějším Moničiným sakrováním a spíláním oknům, bytného synovi i celému světu.

V hlučné kakofonii se lehce ztratilo tiché zavrznutí pootevřených dveří od skříně za Moničinými zády, které se otevřely dokořán a z temna jejího prostoru vypustily sehnutou postavu. Moničino zápolení s oknem přehlušilo i tiché kroky oné postavy kradoucí se za Monikou, včetně ostrého cvaknutí čepele vyskakující z rukojeti.

Ucítila až ruku, která jí jako útočící had sevřela krk. Prvním zvukem, který zaslechla a jehož sama nebyla původcem, byly tři prudké průniky útočníkova nože pronikající do jejích zad v oblasti ledvin. Tichý a svým způsobem ledový zvuk, k němuž nebyla schopna přiřadit žádný jiný podobný. Zvláštní zvuk, nečekaný, v podstatě panenský. Intimně šeptavý, dravě útočný, dosud nepoznaný, přesto s jasnou a nosnou konturou nevyhnutelného sdělení.

Ruka svírající její hrdlo strhla Moničino tělo pryč od okna, zatímco šeptavá čepel kroutila v jejích zádech svůj tanec smrti.

Bolest ruku v ruce s leknutím ochromila její tělo. Rozehřála jej, jako by se vystavovala karibskému slunci v jeho největší parádě. Nepříjemně ji zasvrběl rozkrok a v konečcích všech prstů se rozběhli mravenci.

Když čepel útočníkova nože naposledy opustila Moničina bedra, položil ji na zem, pomalu obešel a kolenem jí zaklekl krk. Pokusila se k němu pozvednout obě ruce, ale odmítly poslušnost. Chtěla vykřiknout, promluvit, alespoň zasípat prosbu, nenechal ji však. Nahnul se nad ni, čímž přesunul většinu své váhy na koleno.

Cítila, jak jí ze zad vytéká krev.

Cítila, jak jí opouští síly.

Byla si skoro jistá, že cítí, jak se protější stěny její dýchací trubice vzájemně dotýkají a propouští čím dál méně vzduchu.

Cítila, že umírá.

Ale ještě před smrtí se jí v mysli, jako zářivé obrazce, zjevovaly poslední myšlenky.

Útočníkova tvář sice ztrácela jasné rysy, rozmazávala se jejímu pohledu a tonula ve tmě, přesto jí bylo jasné, že to není syn bytného. Tohle je úplně cizí člověk. Intelekt se jí vzepjal k poslednímu početnímu úkonu, sečetl dvě – kalhotky v zásuvce odsunuté stranou a otevřené okno, staré a jistě ne zrovna dvakrát zajištěné, aby nešlo při troše cviku, píle a šikovnosti otevřít zvenčí – a dvě – postava nijak podobná správcově synovi a nemilosrdný útok, který zřejmě ukončí její život, neboť to bylo jeho cílem a účelem – a vyhodnotil její současnou pozici jako oběť útoku při činu přichyceného snad zoufalého, snad agresivního zloděje.

Moničin dech již vzdával své životní funkce, házel ručník do ringu a odcházel do temných šaten zatracení, mysl však neustále, jakoby v záchvatu šílenství bezbranné bytosti vláčené do hlubokého neznáma temnoty, k okraji srázu vesmírné nicoty, generovala obrazce a mozaiky plné známého hlasu kolegyně, barevných časopisů s povědomými titulky a zaprášených svitků se starými legendami, odhalujícími neuvěřitelnou, přesto nemilou a nezpochybnitelnou pravdu.

Moničina poslední myšlenka byla jasná a zřetelná. Nikdy by jí nenapadlo, jak moc hřejivá až úlevná bude.

Ta zrcadla nebyla škodolibý žert.

Byla to výstraha.

Zvláštní projev předtuchy. Nepochopené a nevyslyšené varování.