Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 7)

Sedm smrtelných hříchů (část 7) je poslední část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Sedmá balada se věnuje smilstvu.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Smilstvo

Přijelas v černém kočáře
ukrytá pod rouškou noci,
navštívit mistra hrobaře
a lapit ho do své moci.

A já, hrobník, ti podlehl:
odolat nedá se kráskám;
plamen se v nitru zažehl –
a už tě v náručí laskám.

Prohrábnu tvé zplihlé vlasy,
něžně tě v nich rukou vískám;
v mysli šeptají mi hlasy:
ať tvé chladné srdce získám.

Navléknu ti prsten lásky,
staneš se mou krásnou paní;
strhni ty smuteční pásky!
vedle mě máš klidné spaní.

Závoj odhrnu ti z tváře:
pobledlé líce odhalím;
jako ženich u oltáře –
prvně nevěstu políbím.

Rty jsou zimou rozpraskané,
mráz tvoří sladké krystalky –
bílým cukrem posypané:
jak kandované fialky.

Svými prsty se dotýkám
ledové kůže, průsvitné,
svatební šaty ti svlíkám –
odhalím tělo bezcitné.

Hladím tě po ztuhlých zádech,
zkrášlují je podlitiny,
pleť už chytá mrtvý nádech
popelavé kopretiny.

Přivinu tě blíže k sobě,
pokožka ti voní smrtí:
jako bys už tlela v hrobě –
mě milostná touha drtí.

Jazykem kreslím osmičky
po tvém krku, nohách, ňadrech:
chutnají jako broskvičky
sklizené v růžových sadech.

Pohlédnu do skelných očí,
rukou sklouznu ti do klína;
hlava se mi chtíčem točí –
život a smrt se prolíná.

Nebráníš se, neodmlouváš,
vzrušuje mě tvé mlčení,
když se na mě tiše díváš:
cítím duševní souznění.

Přitisknu se k tobě pevně,
dvě těla se v jedno spojí,
propletou se na pitevně,
kde se staré rány hojí.

Už nás nikdo nerozdělí,
na věky budeme spolu,
ležet láskou rozechvělí
na chladném stříbrném stolu.

*

Tys mi ale časem shnila –
v šedý prach se obrátila;
a mně prázdná rakev zbyla –
noční můra nekrofila.

Žil jsem opět v osamění,
modlil se za odpuštění:
za své mrzké provinění,
a za Boží očištění.

*

Hříšníkům se nepromine,
hlavně těm, co s mrtvou smilní;
v mukách ohně duše hyne,
kde pekelníci jsou vilní.

Čert už vidle promazává,
nemohu se hýbat, vzpouzet;
Lucifer si pomlaskává,
miluje mě bičem vzbouzet.

Krvácím a padám do mdlob,
trýzněn krutými bachaři;
dávno se rozpadl můj hrob,
a duše hnije v žaláři.

Krvácím a do mdlob padám
už nekonečných tři sta let;
kvůli jedněm svůdným vnadám,
které jsem mohl oželet.