Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 5)

Sedm smrtelných hříchů (část 5) je pátá část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Pátá balada se věnuje lakomství.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Lakomství

I.

Žije v nuzné chýši
peněz chtivý vdovec;
žije se svou dcerou,
lakotný krkavec.

Měšce plné stříbra,
truhly plné zlata;
ale přesto chodí
špinavý od bláta.

A děvčátko malé
v roztrhaných šatech –
loví z hladu vážky
v močále na blatech.

Nemá plné břicho,
ani mok ve džbáně,
ani nové hračky,
ani čisté dlaně.

A když dívky ze vsi
s medvídky si hrají,
stojí smutně v koutě
a své slzy tají.

Mohla by žít v zámku,
honosit se šperky;
avšak velký hamoun –
otec malé dcerky.

Ale ač v duši je
jako čert lakomý,
srdcem ji miluje
a láskou nakrmí.

Botky jí nazouvá,
z písku zámek staví,
copánky zaplétá
a bolístky spraví.

Učí ji písničky,
na jabloně šplhat,
a v rozkvetlých sadech
sladké plody trhat.

Ze slaměných stébel
panenky vyrábí;
a na dobré spaní
pohádky vypráví.

A také medvídka
malého ušije;
a z pampelišek jí
věneček uvije.

II.

Žije s dcerou blaze
v té bídné chatrči;
v ruce každý halíř
desetkrát otočí.

Přesto nemá skrblík
drahocenností dost:
kupí je a kupí –
pro sebe, pro radost.

Rubíny, safíry,
diamanty lesklé;
a svou dceru drží
jak motýla ve skle.

Pod poklopem čirým
povadlá je růže:
dědičku bohatství
tvoří kost a kůže.

Všechny věci světa
totiž nejsou zdarma;
a kradením jídla –
očerní se karma.

Přesto musí loupit,
aby dál mohla žít,
dát večeři na stůl,
do školy knihu mít.

On mezitím pilně
dukátky počítá:
utratit byť jeden –
zarytě odmítá.

Mohl by ji hýčkat
a topit v přepychu:
„Netřeba chechtáků
k radosti, ke smíchu!“

Ona jen povzdychne,
pohlédne na mince:
„Však nechci mít život
jako dcera prince.

Ale přec, tatíčku,
řekni mi popravdě:
není hřích shromáždit
jmění na hromadě?“

III.

Na smyšleném dortu
šestnáct svíček hoří;
čarokrásné slečně
mládenci se dvoří.

Už není dítětem –
zahodí medvídka;
od amanta přijde
ke sňatku nabídka.

Ale budoucí tchán
nechce dceru dáti:
je částí pokladu,
co na smrt chce bráti.

A navíc by musel
věno darovati;
a tak musí dceru
dobře uschovati.

Své jediné dítě
nadevše miluje,
přesto ho raději
uvězní do sluje.

Ve skalní jeskyni
s pavouky zavřená,
o chlebu, o vodě,
tesklivě zasténá:

„Tatíčku můj milý,
vždy jsi byl hrabivý,
krejcarů hamižný,
klenotů chamtivý.

Já chodila v hadrech,
kručelo mi v břiše,
děti se mi smály
a já byla tiše.

Mlčela jsem proto,
že jsi mě miloval,
ale teď ses ke mně
hanebně zachoval.

Nemůžeš mě schovat,
abych se nevdala,
abych tvá zůstala
a nic tě nestála.

Nemůžeš mě ukrýt
před celičkým světem:
co se stane v temnu
s tvým rozmilým květem?“

IV.

Otec se zastydí,
za pravdu dá dceři:
„Choval jsem se k tobě
jako k divé zvěři!“

Obejme ji vroucně,
na čelo políbí,
s provinilou tváří
svobodu přislíbí.

„Jen ještě okamžik
musím tě tu nechat.“
„Kam musíš, tatíčku,
neprodleně spěchat?“

„Slyšel jsem tajemství,
že na konci duhy –
zakopán je poklad
pod pestrými pruhy.

Hrnec plný zlata,
který skřítek střeží:
musí býti jen můj!“
vlasy se mu ježí.

Vchod skalní jeskyně
balvanem zavalí;
a už kvapně chvátá
pro koně maštalí.

Na zcizeném oři
hledá konec duhy;
a kde se rozplyne –
nechá ležet stuhy.

Pátrá už měsíce,
pentle pokryly kraj,
duha stále prchá –
tu přijde první máj.

Rozkvetlé jabloně
vzpomínky probudí;
a hrůza pronikne
jako meč do hrudi.

Uhání ke sluji
za holčičkou svojí,
může jen položit –
na truhlu kříž z chvojí.