Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 4)

Sedm smrtelných hříchů (část 4) je čtvrtá část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Čtvrtá balada se věnuje lenosti.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Lenost

Slavík zpívá v dáli,
slunéčko na nebi svítí;
kde děti si hrály –
roste teď hřbitovní kvítí.

Za trny se krčí
bodláčím zarostlá studna:
krev chodidla smáčí,
úpění slyšeti ze dna.

Přesto sem chodívá
smutná žena v černém šatu,
slzy šál zakrývá
i na hlavě bílou vatu.

Pohlédne bázlivě
přes okraj do tmavé vody,
a šeptá truchlivě:
„Pohlť mě a dej svobody!“

Slzy kreslí kruhy,
krev na plátně se rozpíjí:
„Tvé červené stuhy,
mé zápěstí teď ovíjí!

A malé panenky
v trnech křoví poschované;
a modré halenky
v rudých ostnech roztrhané.

Ten palouk se studnou
byl vaším radostným místem,
mou chybou osudnou –
pokryt je úmrtním listem.“

Prsty se dotýká
zkrvavené vody chladné,
s vinou se potýká,
duše i tělo jí chřadne.

Kdysi tu sedala
jako matka pěti dětí;
dnes smutně hledala
tajnou cestu do podsvětí.

„Dcerko má rozmilá
i synové milovaní:
těžce jsem hřešila –
a stihlo mě potrestání.

Ležela jsem líně
po celičké dny na peci,
po té těžké dřině,
co lenošila jsem v noci.

Nechtěla jsem vstávat
a starat se o rodinu,
na matku si hrávat
a modlit se k Hospodinu.

Lehčí je zahálet,
lelkovat v teplých peřinách,
své šunky si válet
ukrývat se v růžových snách.

Šetřit kůži línou –
přecitlivělou na práci;
radši páchnout špínou:
bydlet v prasečím paláci.

Ani prstem nehnout,
a jako veš cizí krev sát,
do postele lehnout
a jako lenochod se smát.

Seděla jsem líně
po celičké dny v lenošce:
a s rukama v klíně
pletla ponožky stonožce.

Ale kdo se staral
o vaše hladové krky?
Za zlobení káral?
A lechtal na nohách brky?

Ale kdo vám pekl
sladké makové koláče?
Ale kdo vám řekl,
že v kostele se nepláče?

A přes odpočinek
nestihla jsem vám usmažit
ni pár palačinek,
a sladké mandle upražit.

A když jsem musela
alespoň ke studni jítí,
přání jsem šeptala,
že už nechci děti míti.

Osudného rána
se na hladině tajemné
otevřela brána:
vzduch nese vzlyky záhadné.”