Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 3)

Sedm smrtelných hříchů (část 3) je třetí část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Třetí balada se věnuje hněvu.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Hněv

Přišla na Dušičky k hrobu,
věnec z květin věnovati,
světlo svíce stíní zlobu,
hněv se snaží ukrývati.

Pomněnky k pomníku položila,
za matičku svou se pomodlila,
růženec dlaň její sevřela
v sadě křížů kolem kostela.

„Anděl zavolal tě k sobě
v chmurný listopadový den,
našla jsi již místa v hrobě,
zdá se ti věčně mrtvý sen.

V studené rakvi bez hnutí ležíš,
květu mého štěstí slepě věříš;
červi prolézají tvým tělem –
můj život je krutým údělem.“

Vítr ledový začal vát,
listí a prach zlostně vířit,
uličkami duchů se hnát,
znamení nešťastné šířit.

Tu přízrak nad mohylou se zjeví,
průsvitná bytost sípavě poví:
„Proč se, dceruško, tolik trápíš,
tváře svoje slzami skrápíš?“

Dech se tají, srdce buší,
nebožtíci nejsou hluší,
pulzující krev je ruší,
znamení nešťastné tuší.

„Neboj se, dceruško, svěř mi svůj žal,
kdo tebe ošálil, kdo oklamal?
Odhal mi, dceruško, příkoří,
ať už tvá mysl dál nechoří.“

Dech se zklidní, srdce zvolní,
nebožtíci jsou mrtvolní;
přesto zesnulí okolní –
jsou pro smrtelníka smrtelní.

„Matičko má, živa jsem živoucí,
ale zvadlá jako květ hynoucí:
jako zapomenutá růže
na prašné zemi u kaluže.

Starší sestra v rakvi hnije,
mladší se v zemi rozkládá,
můj bratříček v hlíně žije,
otec se půdou propadá.

Já ztratila jsem milovaných pět,
všichni mi odešli na onen svět;
tys opustila mě poslední –
já proplakala jsem moře dní.

Vzdala ses svého života,
zřekla ses svého dítěte:
ze mě stala se sirota
v nevinném čase poupěte.

Já tvojí vinou musela hřešit,
své mrzké žití podlostmi řešit;
tys odpovědná za mé scestí
a za srdce plné bolestí.

Raději mrtvá bych byla,
na dřevěném lůžku spala,
radši pod trávu se skryla,
než do nebe vzkazy psala.“

Tak dcera matičce vyčinila,
svou nevděčností se provinila;
hněvá se za nešťastnou sudbu,
již slyšeti smuteční hudbu.

Vítr ledový mdle fučí,
za zády zubatá s kosou;
kovový zvuk dívku mučí,
rakev už hrobaři nesou.

„Dáváš mi za vinu svoje strasti,
zapomínáš na prožité slasti!
vyčítáš mi můj žalostný skon –
již slyšeti umírací zvon.“

Zjevení napřáhne ruce,
děvče za skromný šat chytí;
to však odtáhne se prudce:
že přichází konec cítí.

Hnáty prostořeký krk obtočí,
trpké slzy vhrknou jí do očí;
na bělostná kolena klesne,
naposledy tesklivě hlesne.