Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 1)

Sedm smrtelných hříchů (část 1) je první část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. První balada se věnuje pýše.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Pýcha

Prochází dívka kolem žebračky,
okolo chudé nehezké tulačky;
jdouc kvapně, pohlédne na ni:
škareda svírá drobné v dlani.

Dívka se zastaví, na stařenu hledí,
jak na schodech kostela – osaměle sedí
zavinutá šedí.

Stařena spatříc ji – na kolena klekne,
odřené nohy krvácí, babice hekne;
spěšně natahuje pařát k mladému děvčeti:
Co tahle květina může o životě věděti?

„Slečinko, pomozte osudu nešťastnice,
oddaná budu Vaše služebnice
za mince!“

Děvče zrak odvrátí, krok svůj vede dál,
přes ramena přehodí hedvábný šál;
střevícům však v odchodu zabrání
rozlícené kovové cinkání.

„Děvčátko ze zbohatlické rodiny,
jen se nešpiň s chátrou ze spodiny:
zaplatíš za své přečiny!“

Dívka se otočí, k stařeně se vrací:
„Urážet mě nebudou chudáci kdejací!“
Ona je někdo – má svou hrdost,
kdežto žebračka jenom drzost.

„Mlč už, čarodějnice prostořeká!
mě tvá výhružka beztak nepoleká –
tebe nic nečeká!“

Ušklíbne se hořce a vlasy pohodí,
nevědouc, že sama sobě uškodí:
„Já jsem dívka spanilá jako obrázek,
tělo vytesané z mramoru, tvář hladký oblázek.

Jsem líbezná jako jarní květ,
taková nádhera – radost pohledět:
jen závidět.

Oči jasně jako hvězdy září,
pleť jako samet se tváří,
vlasy jako z koňských žíní,
rty rudé jako od maliní.

Penízky v truhle mi cinkají,
schované na věno potají
na ženicha čekají.

Ale ty, stařeno, jsi kost a kůže,
jako dávno pošlapaná růže;
hrobař už ti bere míru –
na krchově kope díru.

V kůží potažené kostře žebra chřestí,
jako když v lese praská suché klestí –
tak šelestí.

Popelavé vlasy, bradavice s chlupem,
vrásky, jizvy, rány zdobené strupem;
ošklivá jsi jako temná noc –
nade mnou nemáš žádnou moc!“

Sžíravý smích – zařeže se do žil,
i roky mrtvý by tím ožil –
raději jed požil.

Chlad projede tělem jak nůž,
děvčeti zmizí z tváří růž,
líce jsou bledé jako sníh;
již lituje svůj hřích.

„Pýcha předchází pád,
budeš se, panenko, brzy bát,
budeš se kát!

Sesílám na tebe kletbu živou smrtí,
ať tě po zbytek života jen drtí;
tvoje krása brzy pomine,
pach smrti tebe ovine.

Prokletí zažere se do živých tkání,
trýzeň a soužení přijdou na setkání,
bohatství tě nezachrání.“

Děvčeti dech se tají,
nohy hrůzou poklesají;
rozum její babizně nevěří,
srdce cítí trpké příkoří.

Bojí se, bojí, osudu zlého,
smrťáka v těle vězněného,
zítřka nešťastného.

*

Poslední duben – svátek čarodějek,
z palouku záře petrolejek,
ryk a jek.

Magické místo, kouzelná noc,
čarodějnický sabat, zázračná moc;
tančí se v kruzích, zpívají písně:
stařena těší se největší přízně.

Mlhou blíží se postava:
celá bělava a tmava;
ztichla doubrava.

Mrtvá a živá zároveň, už dále nechce bdít,
klidu najít by chtěla – v rakvi pod zemí hnít;
rozpadá se za života, trpí bolestí:
proč jen urazila čarodějku svojí neřestí?

Sklání se před ní, kolena rozdírá,
prosí o smrt, k níž se ubírá –
přesto neumírá.

Oči prázdné krátery podlity krví,
pleť rozežraná slzami plesniví,
vlasy vypadané odhalují lebku,
rty vyschlé sklouznou do úšklebku.

Kusy masa odpadají z těla,
vykašlávajíc plíce – zaúpěla,
mukami se chvěla.

Sepjaté prsty zaboří se do sebe:
skrz modlitbu vede cesta do nebe;
jako dar viny přináší zuby na niti –
už nikdy nebude nikoho haniti.

Zkřivenou páteř sesune až k zemi:
„Nejmocnější, prosím, odpusťte mi,
svobodu dejte mi!“

Čarodějku oblomilo její hoře:
„Tvá mysl naučila se pokoře;
věnuji tělu toužené vysvobození,
Bůh duši za pýchu věčné zatracení.“