ROZHOVOR: Kristina Haidingerová a Violeti

ROZHOVOR: Kristina Haidingerová a Violeti připravil Daniel Palička. Kristina Haidingerová je stálice na české hororové scéně, velká podporovatelka žánru, ale i ta, co ho tvoří, a to jak svými knihami, tak i festivalem HorrorCon. Její autorskou tvorbou se prolínají postavy Violetů, jejichž velký příběh je sebraný v knize Očistec, který obsahuje trilogii Ti nepohřbení, Děti Raumy a Violeti. Daniel se jí v rozhovoru ptal nejen na Violety, ale i na další její tvorbu.

Náš rozhovor začneme se vzpomínáním na minulost. Letos totiž uplyne 10 let od vydání knihy Ti nepohřbení. Jedná se o první díl série o Violetech a zároveň jde o tvůj literární debut. Když se ohlédneš zpátky a podíváš se na svou románovou prvotinu, vnímáš ji jako zásadní titul ve své tvorbě? Dalo by se říct, že tvůj život změnila k nepoznání? 

Určitě, to je jasné. Poprvé knihu četlo víc cizích lidí, přišly první reakce, první fanoušci, tvořili jsme videoklipy, uspořádali první hororové akce (byť jsem prvních pár let trpěla celkem brutální sociální fobií a trémou), poznala jsem Honzu Vojtíška, Martina Štefka a další kolegy a přátele.

Když jsem si kvůli přípravě četl sardenský rozhovor z roku 2014, tak mě zaujalo, že se kniha křtila na Halloween v českobudějovickém Horror Baru. Tehdy tě prý lákala myšlenka spojit hudbu s literaturou. Jaký to byl pocit, zažít křest své prvotiny na tak netradičním místě? Změnil se Horror Bar za těch 10 let?

Dostat hudbu do knihy bohužel ještě pořád moc nejde, tak stále hledám všemožné cestičky, ať už jsou to citace textů kapel, z nichž příběhy v mých knihách vesměs vychází, nebo vlastní hudba třeba u audioknihy Richardovy živé hračky.

Křest byl parádním průsečíkem koncertů a festivalů a literární akce. Navíc jsme měli kostýmní soutěž a břišní tanečnici… Byla to legendární akce, na kterou hodně zúčastněných dodnes vzpomíná – takový předobraz dnešních HorrorConů. Nosferatu HorrorBar se po několika letech přejmenoval na La Muerte Cocktail&Rum bar, i tam jsme uspořádali ještě nějaké setkání horrorfans, ale majitelé se změnili a celá ta neuvěřitelná atmosféra bohužel někam vyvanula spolu s návštěvníky. Do Budějovic jsem se od té doby už vlastně nevrátila, což mě trochu mrzí.

Ti nepohřbení původně vyšli u nakladatelství Netopejr. Zásadní pro tebe tehdy byla spolupráce s panem Karlem Petříkem. Ten ti dal možnost a trpělivě tě vedl krok za krokem. Byl pro tebe pan Petřík důležitá mentorská figura? Dal ti zkušenosti, které jsi později zužitkovala během své literární kariéry?  

Byla jsem úplný vydáváním nepolíbený nováček a plašan k tomu, takže bych se bez jeho pomoci a trpělivosti rozhodně neobešla. A neděkuji mu jen za vlastní autorské kousky. Spolu s Honzou Vojtíškem jsme dostali možnost započít knižní řadu edice HorrorCon (letos vyjde už osmý titul), ve které měli možnost se představovat různě zkušení autoři hororu z Čech a Slovenska. Naše antologie byly vždy otevřené všem autorům a ilustrované, takže příležitost dostali také výtvarníci, jejichž jména jsme uváděli i na obálce. A já jsem si vyzkoušela tvorbu obálek. Finální grafickou podobu knihy měl na starosti zase pan Petřík, který to se mnou a mými požadavky neměl vůbec lehké (a Michal Březina moc dobře ví, o čem píšu). Z výsledků jsem ale byla vždycky nadšená. Některé naše knižní „modely“ fungují dodnes i jinde.

Jsme malý trh, takže když někdo s něčím přijde, dá se přirozeně očekávat, že ho v tom někdo další napodobí a třeba se s trochou snahy dostane dál. Pan Petřík neměl po zdravotní stránce na růžích ustláno a pečlivě zvažoval, čemu věnuje nebo nevěnuje ve svém životě čas. Každopádně (podobně jako Honza Vojtíšek díky časopisu Howard, nezlomné vervě a lásce k hororu) prošlapal cestu mnohým „pionýrům žánru“ i samotnému festivalu HorrorCon.

Tehdy kromě něho nikdo jiný horory domácích autorů nevydával, spousta z nich se vydávat ani nepokoušela. Karel Petřík nás varoval, že to bude pekelně těžké a chvílemi nepříjemné – museli jsme počítat s chladným přijetím čtenářů (z velké míry kvůli předsudkům), opomíjením či odmítnutím kritiků, ale dali jsme to. Vznikla v tom období asi desítka velmi kvalitních a vydřených knih. I díky zviditelnění na HorrorConu, videoklipům, prvním velkým bannerům, putovním akcím po republice a PR článkům ve spřátelených médiích (a zde bych speciálně poděkovala Renče z webu Děti noci) jsme ty knihy mezi ty správné čtenáře nakonec nějak dostali.

Pak do toho k obrovské úlevě všech pořádně praštil Martin Štefko a pevně ustavil nakladatelství Golden Dog. Další autoři (tedy alespoň členové „smečky“) už si tak tím nepříjemným, mnohdy demotivujícím martyriem procházet nemuseli. A ti noví, kteří se k nim teď pro změnu nevejdou, mají otevřeno do dalších nakladatelských domů, jako jsou Canc, Fobos (Dobrovský) nebo Argo.

Na první díl Violetů jsi pak navázala dvěma doplňujícími povídkami – Zrůdné hry (Rokle širé smrti, 2015) a Trest (Poslední polibek, 2016). Když jsi oba příběhy psala, byla jsi ráda, že jsi se mohla na chvíli vrátit do známého světa?

Byla. Kdybych měla do knihy vepsat původ nebo dokonce rodokmen každé postavy (a že vymyšlené vesměs jsou), vznikla by z toho možná nekonečná sága. Kratší zaměření na nejzajímavější události v životech vedlejších postav jsou takovým – i pro mě jako pro autorku – příjemným kompromisem.

Z dalších příběhů ze světa Violetů bych zmínil Služebnici (Ve špatný čas na špatném místě, 2017), Šelmu a ďábla (Žena s drakem, 2017) nebo Vy, lidé (Uchovej mou duši, 2018). Když píšeš povídky rozšiřující původní Violety, snažíš se vždycky čtenářům nabídnout něco speciálního, co v hlavní sérii neuvidí (např. nové postavy, nové dějové linie, rozšiřování původní mytologie apod.)?    

Služebnice je vlastně upravená verze příběhu Zrůdných her. Pojednává o předchozím životě jedné z důležitých postav prvního dílu Očistce a jejím bratrovi, o kterém se v Nepohřbených jen zmiňuje. V Šelmě a ďáblovi se vracím k předchozímu životu jedné z nejsadističtějších hrdinek z Nepohřbených, kterou si dost oblíbili samotní čtenáři. Příběh povídky Vy, lidé je přímo prequelem ke druhé části Očistce, tedy k Dětem Raumy. Povídka Tělo Satanovo, která vyšla v časopise Howard, je převyprávěná ve třetí a poslední části Očistce. Takže některé povídky jsou přímo součástí celého omnibusu. Ty, u kterých to tak není, bychom s Martinem chtěli někdy časem vydat souborně.

Přesouváme se do roku 2019. Tehdy ti u Netopejra vyšel druhý díl série o Violetech pojmenovaný Děti Raumy. Když jsi psala dvojku, pociťovala jsi na sobě jako autor nějaký stres nebo tlak? Přece jenom navazovala jsi na dobře přijatý první díl a vracela jsi se do již rozjetého světa. 

Navázat nebylo vůbec složité, jelikož začátek linie druhého dílu už byl rozepsaný v díle předchozím. Přesto se právě při tvorbě tohoto dílu projevily i stinné stránky psaní. Začala jsem být víc a víc časově vytížená. Pro psaní jsem si kradla každou volnou chvilku, jenže v těch se začaly dostavovat bloky. Jsem člověk, který neumí psát na povel. Potřebuji být sama, mít prostor a vědět, že za dvě tři hodiny nebude nikdo nic potřebovat. Stal se ze mě více méně asociál. Pak se přihodilo pár nepěkných věcí v mém soukromém životě a dostavily se první panické ataky. Měla jsem pocit, že i mezi lidmi se něco začíná kazit a kniha mi během psaní začala vyznívat čím dál víc depresivně. A pokračovat v ní zase dostávalo do depresí mě, takže z toho byl tak trochu začarovaný kruh.

Nejlepší to nebylo ani s nějakou morální podporou – hodně mých blízkých si nepřálo, abych psala, našly se však výjimky jako například jedna básnická duše, která se mnou byla při dopisování konce, zároveň jeden z mála, kdo se mnou o tvorbě mluvil. Kniha Děti Raumy se nakonec nějakým omylem dostala do distribuce pod škatulkou „komiks“, takže jsem po vydání obepisovala jednotlivé e-shopy a prosila je o nápravu. Titul beztak i přes dost pozitivní recenze prakticky zapadl.

Zkus začínajícím spisovatelům poradit, jak takové zátěžové situace zvládat. Existuje podle tebe nějaký osvědčený recept, jak se vyrovnat s autorskými krizemi? Dá se přes ně rychle přenést, nebo jde o dlouhotrvající proces?

Důležité je umět přestat, nezprotivit si tvorbu úplně. Dát si odstup, ten neomezovat časem nebo jinými limity a zkusit něco jiného, co člověka baví. Třeba mnozí divadelní herci překonali covidové období i tím, že točili videa, začali namlouvat audioknihy, zakládali kapely. Já se po víc než dvou desítkách let vrátila k poezii. A tak vznikla krásná sbírka Co číhá v temnotách, na kterou budeme letos dokonce navazovat dalším svazkem s názvem O čem sní noční můry.

Přes krušné období jsi se naštěstí dostala a k psaní se vrátila. Podařilo se ti dopsat závěrečný díl Violetů, příhodně pojmenovaný Violeti. Jaké bylo loučení s celou sérií?

V době, kdy jsem uváděla, že nic dalšího nepíšu a nemám chuť psát, jsem zároveň avizovala několik už rozdělaných projektů coby editorka, zejména tedy almanach České temno. Po víc než ročním útlumu jsem si pak začala pohrávat s vlastní pěkně odpočatou fantazií. Úplně jsem ji pustila z uzdy a čekala, co se stane. A z tohoto tvůrčího uvolnění a mého komplikovaného vztahu s nově nabytou zahradou vznikla bizarro novela s názvem V rozkvětu. Už v té době jsem měla velmi volně rozepsaný příběh o světě po konci příběhu z Dětí Raumy – podvědomě jsem celou tu dobu věděla, že alespoň sama pro sebe si budu muset ten svět uzavřít, abych mohla jít dál. I kdybych to měla publikovat jen na svém webu. To jsem ostatně zamýšlela i s novelkou V rozkvětu.

Nakonec oba příběhy vyšly, a to u nakladatelství Golden Dog. Byla jsem překvapená, že do toho Martin Štefko šel. Podobně, jako když tehdy ještě hodně odvážně přijal naši první poetickou sbírku. Šlo o příběh, který bych před deseti lety nesvěřila ani počítači, natož čtenářům, ale hranice se závratně posouvají a Martin – co se odvahy experimentovat týká – rozhodně žádné hranice neuznává.

Samotné loučení s Violety se nedá asi moc dobře popsat. Nějakých 13 let mojí rutinu tvořily úniky do jejich světa, který jsem já měla pod kontrolou. Mohla jsem se stávat tou či onou postavou – být na lusknutí prstů někým jiným. Pouštět si hudbu a při tom před očima vídat film, který stvořila moje představivost. Rutinou bylo také věčné zavírání se v pracovně, samomluva, samotářství, izolace… Jedno mi chybí, od druhého jsem se osvobodila. Skutečně těžko říct, jaké to je.

Celá trilogie ti letos vyšla u Golden Dogu v kolosálním omnibusu Očistec. Proč sis zvolila Golden Dog, když ti předchozí dva díly vyšly u Netopejra? A na základě čeho padla volba na obří bichli v pevné vazbě?

S Karlem Petříkem už jsme nějakou dobou na knihách nespolupracovali. Přiznal mi, že ho to nebaví a nemá na to čas. Stále věnoval spoustu energie grafické tvorbě knih a sazbě komiksů pro jiné nakladatelské domy, ale mnohem více si chtěl užívat svých zálib mimo pracovní stůl, což jsem chápala a respektovala. Měli jsme jiné společné zájmy a zůstali přáteli. Dlouho jsem zvažovala, zda, jak a kde celek vydat. Nakladatelství Golden Dog mi na mysl nejprve nepřicházelo, věděla jsem, že by v počínající nadprodukci kniha zapadla, a hlavně jsem měla pocit, že tenhle druh mojí tvorby Martinovi úplně nesedí. Hodně mě překvapilo, v jaké podobě byl naopak ochoten knihu vydat s tím, že si to dle jeho vlastních slov tahle série zaslouží.

A spolupráce byla naprosto bezchybná, parádní, vlastně jsme se úplně na všem hladce shodli. Pevnou vazbu jsem jen navrhla kvůli tomu, že chtě nechtě mělo jít o obsáhlejší knihu a v paperbacku už by asi vypadala divně. Ale Martin s tím nejenže souhlasil, ale šel ještě dál, takže tu máme vázanou krásku se šňůrkou a přebalem (a při jistých příležitostech bude možné získat ji i s reprinty originálních ilustrací, podobně, jak tomu bylo u Richardových živých hraček). Sice se o té bichli vlastně nějak extra neví a nepíše (shodou u mě tradičních smolných náhod také vyšla ještě jedna kniha ve Fobosu pod stejným názvem a bariéra vystavěná předsudky vůči autorkám hororu stále existuje), ale svazek je to nádherný a určitě si postupně nějakou pozornost získá. Svojí podobou určitě, a doufám, že i obsahem.

Všechny tři díly sis sama ilustrovala. Jak vytváříš ilustrace ke svým knihám? Popíšeš nám svůj kreativní proces?

Tvorba ilustrací právě souvisí s tím, že příběhy knih vidím jako film. Všechny efekty, mimiku hrdinů… všechno. Ilustrace je jediná možnost, jak se tomu alespoň trošku přiblížit. Při kresbě se navíc s danou postavou či scénou ještě víc sbližuji, takže pak bývá v popisu více autentická.

V celé trilogii jsi vytvořila mnoho zajímavých postav (jejich profily si můžete přečíst zde). Které postavy ze světa Violetů máš nejraději? Můžou to být jak hrdinové, tak záporáci. 

Očistec nemá hrdiny ani záporáky. Nikdo a nic není černobílé. Spíš fialové – pěkně namíchané z krve lidí a Modré bytosti. Každá z postav má reálný předobraz. Každá je pro mě známá a důležitá. Která z nich byla přímo mým vnitřním spisovatelem, čtenáři poznají z frekvence výskytu na ilustracích.

Co sis ze psaní celé série nakonec odnesla? Co ti během 10 let udělalo největší radost, co tě naopak zklamalo?

Během toho období jsem měla hodně mnohdy i větších „levobočků“ a navrch jeden festival. K Violetům jsem sbírala nejrůznější historické nebo technické informace, dělala rešerše, pak samozřejmě čekala na postřehy betačtenářů, následovalo X přepisů a korektur, ilustrace a promo materiály… takže toho čistého času psaní Violetů by možná nebyly ani 3 roky. Nicméně tvorba Očistce mi dala třeba možnost být mladým rebelem v 17. století, vidět dnešní svět a výdobytky 21. století jeho očima, spoustu zvláštních zážitků a dvě neopakovatelné cesty po Finsku a Estonsku. A určitě mi dala hodně literárních zkušeností, které jsem postupně uplatňovala i při práci na jiných knihách. Také mi vzala iluze a donutila mě prostě se smířit s tím, že některé věci jsou zbytečné, některé zákonitosti neměnitelné a lidé nepoučitelní.

Poslední otázka tě asi nepřekvapí. Zkus čtenáře nalákat na Violety. Proč by si měli celou sérii přečíst a proč podle tebe stojí za pozornost?

Třeba pro to, že všechny díly najdou čtenáři v jednom svazku a nemusí čekat. Protože je to něco trochu jiného, psaného skrze reálné pocity. Nebo že samotný svazek je vypiplaný do posledního detailu – na obálce například nejsou obrázky z fotobanky, ale fotky skutečných lidí převlečených za některé postavy (které můžete zahlédnout v upoutávce od Michala Březiny). Nebo do toho jděte prostě jen pro to, že je načase jednou prolomit předsudky a nechat se příjemně překvapit!